Krásný den,
 
původně jsem chtěla napsat úplně jiný příspěvek, který má vazbu na můj poslední šicí výstup. Protože těch ušitých produktů, které vzešly z mých rukou, je v poslední době ale docela hodně, zatoulala jsem se při jeho psaní úvahami trochu jinam… A chce to naléhavě ven. Snad mi to pro dnešek odpustíte, slibuji, že ani o ten šicí příspěvek vás určitě neošidím .-)
 
V poslední době mám pocit, jako bych vyběhla na šicí maraton, který nemá konce. Přestože je zahradních zakázek stále dost a rozhodně se nenudím, přibylo i zakázek šicích. Ty sice stále beru víc jako koníčka než způsob, jak vydělávat, přes tento fakt ale neumím k tvoření přistupovat s menší zodpovědností či úsilím o co nejdokonalejší výsledek. Díky narůstajícímu objemu výrobků, které jdou „na export“ jsem jim tak musela ukrojit časový prostor věnovaný dosud pouze mému zahradnímu podnikání a několika dalším nezahradním pracovním aktivitám. Myslím, že si to zaslouží, když už jsem si zřídila na Fleru i malý obchůdek a pracuji (s asi třičtvrtěroční přestávkou rok) na vybudování vlastního e-shopu, kde bych mohla nabízet své výrobky bez navýšení cen o provizi odváděnou Fleru.
 
Občas nad mým životním přesednutím někteří kroutí hlavou, ale co jsem se rozhodla nadobro odejít z pozice kolegy i vedoucími pracovníky uznávaného zaměstnance do nejistého prostředí malého podnikatele, jako by se mi stále otevíraly nové obzory, přicházela řada „AHA“ momentů a upravovalo mé dosavadní vidění světa. Myslím, že práce zaměstnance, byť zajímavá a občas i více či méně adrenalinová (což se mi docela líbilo), mi začínala být těsná.

Velmi mi při mém rozšiřování obzorů pomáhá uvědomění si, že nikomu nemusím vysvětlovat, zodpovídat se z toho, čemu jsem se rozhodla a proč svůj čas věnovat (píšu to s vědomím, že jsou pro mne mí nejbližší to nejvíc, co na světě mám a vždy pro mne budou na prvním místě). 
 
Myslím si, že lidé mohou dokázat hodně věcí, pokud to myslí opravdu vážně, ale často je od jejich úsilí zrazují pochybnosti živené výrazy nepochopení, zklamání, překvapení jiných lidí, kteří žijí v přesvědčení, že pokud člověk nastoupil na trase Ostrava-Praha do rychlíku, nemůže dokončit svou cestu jinak než v některém z vagónů tohoto vlaku v určitý stanovený čas… A přitom je tolik jiných možností, jak do Prahy docestovat, ovlivněné tím, co se udá poté, co ve vlaku sedíte .-)
 
Zjistila jsem, že stejné procitnutí vnímá i mnoho dalších mých známých, kamarádů či dalších osobností, o nichž jsem někde četla nebo s nimi slyšela vést rozhovory v TV či rádiu, kteří se rozhodli přes úspěšnou kariéru ve svém oboru (často vystudovaném na VŠ) odejít a začít znovu a často někde úplně jinde. A po určité době se dokázali rovněž prosadit a často být (alespoň v mých očích) ještě úspěšnější, navíc v práci, která je maximálně naplňuje, uspokojuje, činí je šťastnými. Všichni tito lidé jsou mi velkou inspirací a potvrzením, že to jde! Za všechny třeba rozhovor na DVTV, který jsem shlédla před pár dny nebo poslední příspěvek Krkavčí matky, která jinými slovy popisuje mnohé to, co sama cítím.
 
V naší společnosti se stále hodně dá na to, jak „prestižní“ pozici člověk zastává, jak velký dům si postavil, vůz jaké značky stojí v jeho garáži, zda vystudoval vysokou školu, s kolika „dobře postavenými“ osobnostmi si klepe po rameni a nedejbože ještě tyká… čím vším zahrne své děti atd. 
 
V takovém prostředí vypadáte trochu jako blázen, když s titulem inženýra, který patřil na škole mezi nejlepší v ročníku a měl pověst bezproblémového zaměstnance, zajdete vlastníma rukama v pracovním oděvu osadit do obce, v níž žijete, nové záhony, které jste navrhli nebo sednete rádi za šicí stroj a jako švadlenka ušijete na zakázku něco, co udělá jiným radost… (tedy vedle projektování zahrad, což by tedy ještě s odřenýma ušima asi šlo :-))

Není to škoda?


„Není to škoda? Není škoda, žes to všechno zahodila?“, slyším občas nahlas či mezi řádky nevyřčenou otázku jiných (naštěstí nikdy tohle nepadlo ani od mých rodičů, sester, mého muže či jeho mamky a jsem přesvědčena, že bych neslyšela ani od jeho tatínka, kdyby ještě žil). 
 
NENÍ! Jsem přesvědčená, že zažívám to nejlepší období své pracovní kariéry a čím víc o tom přemýšlím, tak tím víc jsem si jista tím, že jsem k tomuto bodu jednou měla dojít a vše, co bylo před ním, nebylo marné a nějakým způsobem se v dobrém promítá do toho, čemu se věnuji nyní. Skutečně úplně všechno, ačkoliv bych tomu dříve nevěřila. Střední i vysoká škola i všechny mé pracovní aktivity, které předcházely mému pracovnímu „osamostatnění se“. Jen možná v jiné podobě aplikace znalostí, poznatků, dovedností, než bych já či kdokoliv jiný dříve čekal 🙂 V neuvěřitelných kombinacích. 

Vidím příležitosti, možnosti, které bych dříve neviděla. Dostávám nápady, které bych dříve nedostávala. Zvládám věci, o nichž bych nevěřila, že je kdy zvládnu… Miluji svobodu, která mi dává tolik možností, jak k řešení toho či jiného pracovního problému přistoupit a současně zodpovědnost, která se k tomu ruku v ruce váže. Miluji svobodu, kterou mám při rozhodování, zda soustředit svůj hledáček pouze jedním směrem či uhnout alespoň občas pohledem vlevo či vpravo a zpestřit zaběhnutý režim o něco zajímavého, abych neupadla do stereotypu a mohla se stále těšit ze své nově vybrané životní cesty. Vše do sebe dokonale zapadá jako mozaika z tisíce střípků. Škoda by byla, kdybych všechno zahodila tím, že bych se na tu novou cestu alespoň nepokusila vydat.
 
Snad tento příspěvek alespoň trochu přispěje k zamyšlení ty z vás, kteří už delší dobu přešlapují z místa na místo. Ať už jde o to začít podnikat, změnit zaměstnavatele, profesi, studovat školu… Je úplně jedno, z jakých poměrů pocházíte, jakou školu jste vystudovali, jak dlouho již pracujete u jednoho zaměstnavatele… a co si o tom budou myslet jiní. Cítíte-li, že je čas udělat „správnou“ věc a opravdu to chcete, běžte do toho! Je to risk. Je to investice do neznáma. Ale bez rizika přinese investice sice více méně jistý, ale často jen nepatrný zisk (a nemám teď na mysli jen peníze, ale i takové hodnoty, jakými jsou štěstí, zdraví, radost z práce…).
 
Mějte krásný den
 
A.

PS: Mimochodem – na fotce je další místo, na které jsme umístili druhou houpací síť, taková je o ní rvačka 🙂