Už dobrých pět minut nervozně přešlapuju „na Čáře“ a dopíjím už dávno vychladlý kafe. Přímo naproti mně je knihkupectví, z jehož výlohy se na mě šibalsky usmívá Terezka z obřího plakátu.
„Autogramiáda Terezy Salte ke knize Šlehačková oblaka. Pondělí 6.11. od 17:00“
„Tak jo, to už stačí. Jdu.“, štěknu sama na sebe někde v hlavě a vyhazuju kelímek i se zbytkem toho nedobrýho kafe do koše.
Abyste tomu rozuměli. Terčin blog čtu už asi 5 let a je to jedna z mála blogerek (nejen blogerek, ale vůbec obecně mediálně známých lidí), která na mě působí extrémně pozitivně, inspirativně a hlavně silně. Četla jsem ji, když mi bylo na prd. Četla jsem ji, když jsem byla z něčeho nadšená. Vždycky jsem na tom jejím blogu našla přesně to, co jsem potřebovala. TA atmosféra, co dokázala vytvořit v tom svým virtuálním království, to je TO jedinečný a TO je ten důvod, proč ji tolik lidí čte. A i když jsem měla občas období, kdy na mě byla „už moc přeslazená a sluníčková“, (protože já jsem občas ale hroznej cynik!!), nebo i když jsem občas vůbec nebyla najetá na stejnou vlnu, jako ona, stejně jsem se vždycky po nějaké době na její blog vrátila a znovu se zasnila. (Chci říct, začetla!)
Když Terka začala být opravdu úspěšná a začaly se kolem ní dít ty „velký věci“, začala jsem se obávat, že je to všechno taková iluze. Takovej marketingovej tah, aby „se to dobře četlo“.  Občas jsem ztrácela důvěru a zcela upřímně měla reálný obavy, že Terka bude dost egocentrická a že bude mít ten nos přecejen trošku nahoru. (A teď mi zní v hlavě Nafrněná…se té písničky nezbavím!)
Takže abych byla úplně nejvíc upřímná, ten hlavní důvod, proč jsem se dnes na tu autogramiádu vypravila, nebyla ani tak její nová knížka, ale rozhodně spíš ohromná zvědavost, jaká ta Tereza In Oslo vlastně doopravdy je? Protože já věřím, že charakter člověka se dá tak trošku vypozorovat z takových těch drobností, které děláme mimovolně, nad kterýma nepřemýšlíme a který nejdou kontrolovat. Prostě řeč těla, nebo taková ta aura, říkejte si tomu, jak chcete…
No, nechtěla jsem, aby byl tento článek složen ze samých superlativů –  ale, vážení, ono to asi jinak nepůjde…
Už u vchodu do knihkupectví jsem koutkem oka zaregistrovala pár s kočárkem. Nic neobvyklýho. Takových tu je… Až po chvilce jsem si ale všimla, že je to Terka, Johni a Williamek. Tak trošku jsem šla do kolen, protože – co si budeme povídat – osobnost, jakou Terka je, nepotkáváte na ulici každý den. Spíš jakože vůbec. Teda já rozhodně ne! Uvnitř knihkupectví jsem ze sebe vytrousila trošku nejisté „Hi!“ a zamávala. Nejdřív si mě všiml Johni, po chvilce Terka. Pozdravili a nahodili oba takový vřelý úsměvy, že první kousek z těch mých obav pookřál, roztál a úplně se vypařil…
Jsme v kavárně v knihkupectví Dobrovský. Sedím a žmoulám v ruce tu modrou šlehačkovou knížku. Po chvilce si to nakráčí Terka a všechny nás zdraví. Následuje krátký rozhovor o knize, pak Terce začneme pokládat otázky. A tam jsem si všimla něčeho, co zbořilo další kus mých nedůvěřivých obav. Terka nejen, že se neustále usmívá, až se jí u očí dělají takový ty ultra sympatický vějířky, ale zároveň vždycky, když odpověděla, tak zcela mimovolně na onu tázající osobu šibalsky mrkla. A to mi přišlo ohromně milý a fajn! Nehledě na to, že jednala naprosto bezprostředně a každému z nás byla ochotna věnovat kus času.
„Je tu třeba někdo, koho Terka inspirovala, aby začal taky psát blog?“ zeptal se vedoucí rozhovoru.
Nejistě jsem se přihlásila a byla jsem asi jediná. Ale nevím, co ostatní, co stáli za mnou.
Terka se zeptala, jak se jmenuje.
Začnu rudnout. Tohle byl zvláštní moment. „Moodboard of my life“
„To je hodně dobrej název, ale dám ti radu, zkrať to!“
Po chvilce následuje dotaz, jestli už z nás byl někdo v Norsku.
Vzpoměla jsem si na to, jak jsem si v noci namočila zadek do studené kaluže, když nám na Kjeragu promokl ze spodu stan. Zvedla jsem ruku…
Terka se začala smát, že se hlásím úplně na všechno.
 
No…připadala jsem si trošku, jak nerdík, šprt, fanatickej fanoušek, a tak 😀
Tak jsem zase zrudla. Já rudnu tak nějak pořád. Na to už si všichni zvykli. Až na mě.
Během samotnýho podepisování prohodila s každým pár slov, ochotně se s náma vyfotila a byla prostě naprosto bezprostřední, milá a sršila z ní úžasná energie.
A já jsem se přesvědčila, že to, co všichni vidíme na jejím blogu, není jen nějaká uměle vytvořená iluze někým, kdo chce hlavně „být čtivej“. Je to prostě fakt. Terka a Johni jsou už od oka příjemní, vřelí a sympatičtí a já jsem neskutečně ráda, že jsem si je dneska mohla jít „očíhnout“ … #stalkerlife 😀 , prohodit pár slov, přesvěčit se o tom, že ta myšlenka a atmosféra Terčinýho blogu je reálná, hmatatelná a opravdová a že předsudky jsou skvělá věc – můžete být jedině mile překvapeni! Teda jinak, předsudky jsou dobrá věc jedině za předpokladu, že budete otevřeni tomu, že se možná pletete! Stačí jen hejbnout zadkem a jít si o tom udělat svůj vlastní názor sám.
Takže děkuju za moc fajn večer. Mně to teda dalo moc. Hlavně spoustu úžasné energie!
A pozor, prosím! To stále dokola omílané slovní spojení v souvislosti se Saltovic rodinou, ta „úžasná energie“, to bylo vždycky něco, nad čím jsem docela skepticky kroutila hlavou a říkala si, že je to jen taková klišoidní „děkovná fráze“. (Říkala jsem, že jsem trošku cynik). Z nich to ale fakt srší a já jsem se nakazila. Domů jsem pádila jak torpédo, div jsem si u toho neposkakovala, jak malý dítě…
Mějte se fajn!
Tereza 
Pro Terez, aby věřila, že my si ty svý sny teda plnit budeme! 
Už jen proto, že jí to dalo už tolik práce, aby nás k tomu nakopla.
 
P.S. Bude se zkracovat! Už na tom pracuju… 😉
Follow my blog with Bloglovin