Dnes už není (nebo už zase je?), ale minulý víkend bylo. A bylo tam nádherně. Sníh tam leží jen pár dnů v roce a my tam taky býváme jen pár víkendů v roce (u našich). Náhodně se to teď sešlo a bylo potřeba si to užít.
Jste úžasní a vaše pozitiva v komentářích pod minulým článkem mi dělala velkou radost. Moc mi pomohla si tam ta svá pozitiva napsat, potom si ta vaše postupně číst a nacházet další a další. Vlastně se máme fajn - jsme zdraví a spolu a že občas tečou nervy a skřípou zuby? Pár dětských přitulení a je zase líp...
Jedna z věcí, se kterou jsem v této covidové vlně začala a která mě drží nad vodou, je chůze. Poslední dva roky jsem trochu běhala, některé věci mi ale na běhu nevyhovují, a tak jsem teď přešla na chůzi.
(Skoro) každý den. Alespoň hodinu. Jen já a Kuky. Větrám plíce, větrám hlavu, venčím psa a snažím se jít opravdu rychle. Někdy vymyslím trasu novou, někdy jen vypnu mozek a jdu po známé cestě. Občas ráno, ale většinou odpoledne. Někdy místo trolejbusu do práce nebo z práce.
Na rozdíl od běhu po chůzi nejsem vůbec unavená, spíše plná energie.
Chodíte někdo taky?
