...a bez mučení.

Miluju lidi.

Přes všechny nepříjemné zkušenosti, 
přes všechny nemilé zážitky,
 přes všechny konflikty, 
mám prostě a obyčejně lidi moc ráda.

Miluju ta "náhodná" setkání. Skutečná i virtuální.
Ta, kdy prostě víte, že jste ve vnějším světě potkali kousek sebe.
Někdy kousek sebe, jindy záblesk jakési nadpozemské energie, či jak to nazvat, aby to nebylo příliš určující, konkrétní a limitující.
Miluju, když se setkáme pohledem s řidičem auta, 
který mě pustí , když vidí, že dlouho trčím na vedlejší.
Miluju, když mě někdo cizí jen tak pozdraví, 
když narazím na milou obsluhu kdekoli, v obchodě, 
v restauraci, na nádraží...
Miluju vidět jak je někdo zamilovaný, 
jak někdo pomůže jen tak zlehounka 
aniž by byl žádán nebo musel.
Miluju, když zahlédnu něčí záři v očích,
 něčí letmý úsměv, něčí radost.
Miluju dětský smích a štěbětání školáčků,
 co jdou ráno pod našimi okny do školy.
Miluju páry, co jdou léty shrbení a vedou se za ruku.
Miluju, když mi hezký muž podrží dveře.
Miluju, když někomu stojím za pár milých slov.
Miluju, náhodné rozhovory, co mě obohatí 
a vnesou světlo do šedivého dne.
Miluju všchny ty drobné i velikánské chvíle čisté radosti, která nikoho nic nestojí.
Mám to obrovské štěstí,že můžu být svědkem 
všech těch zázraků. 
Všech těch "obyčejností", co umí člověk.
Řeknu vám, je to prostě krása.