Životní milník rodiče: už si můžu dát nohu z postele

Bystré oko si jistě u minulého příspěvku z jídelny všimlo, že u naší postele byla stále postýlka. A už není! Už se při vstáváním nemusím sunout po posteli  jako pes, co se drbe o koberec. Už můžu vstát zase jako normální člověk ladně a elegantně, ano, chci abyste si mysleli, že každé ráno vyskočím z postele jako víla, ne jako hroch, co se s funěním převalí a pomalu se přibližuje k oknu, roztáhnout žaluzie. Ranní víla je úměrná délce spaní dítka ve své posteli, jinak nastupuje nasupený hastrman.   Jsem rodič neřešič, na "dobré" rady co by dítě mělo a nemělo, už dělat a umět nedám. Myslím, že všechno má svůj čas. Tak i Ema spala s námi stále v posteli. Občas jsme sice dostali loktem nebo patou do oka, ale uspávání bylo minutové. Taky chodí Ema do postele když je unavená, jinak to nemá smysl pro nikoho. Proč u ní sedět dvě hodiny a trápit se tím, že nespí, když se jí prostě spát nechce. A nyní přišel onen velký milník. Ema má novou postel a půlka naší postele je opět moje. Někdy na celou noc, někdy na půlku, ale ten pocit (rodič jistě chápe)!     Konečně si taky můžu zase zařídit noční stolek. Stále se držím jednoduchosti, proto mi k dokonalosti stačí betonový podnos, vázička a narcis ze zahrádky, který voní jako lilie. Hezké úterý, snad i u vás vzduch voní po dešti, zahrada je hned hezčí.