Tak konečně sedám k tabletku, abych Vám napsala dalši cestopisné zážitky – ležím pod přístřeškem v La Fortuna na jedné ze zdejších pohovek a koukám jak se z šedých těžkých mraků spoštějí proudy vody – asi tak jako u Vás – jen je tu neuvěřitelný horko a vlhko – vražedná kombinace – všechno kolem smrdí zatuchlinou – jak matrace, polštáře, křesla – tak i lidi 😀 tfujky…
Posledních pár dní se ve mě motají smíšené pocity – v jednu chvíli smutním a přeji se k vám na chvilku teleportovat – alespoň na chvilku – alespoň Vás obejmout… Pak mi zase dojde, že si plním svůj velký sen – až mě zamrazí – a zase zpátky… Jsem jako na obří houpačce – to bude tím nedostatnkem sluníčka „nemám rád deštné pralesy 🙁 “ – ale vy tam u nás taky toho sluníčka moc nemáte – se nám asi fláká někde na dovolený, nebo co 😀
Během posledních pár dní jsme hodně cestovali – nejbolestivější bylo opouštění Tamarinda – musela jsem zamávat pláži, vlnám, 35stupňovým teplotám a v podstatě i sluníčku – ach jo… Poloprázdný autobus si to šplhá do nekonečných výšek zdejších hor, které se topí v mracích – proooooč?!? Kopečky jsou jako z pohádky – jen čekáte kdy na vás vyskočí nějaký skřítek 😀 Mezi hlubokými zarostlými lesy maji lidé políčka, pastviny pro krávy – jsou všude – pasou se ve strmých stráních na překrásně zelené trávě (holt prší tu asi fakt hodně). Jsou tu všude kávové plantáže – mezi nezralými zelenými bobulkami sem tam zazáří červená… Jooo, Costa Rica je kávovým a kakaovým královstvím – škoda, že kávě tolik neholduju – ale vzpomněla jsem si na některé z vás, kteří mají kávu jako rituál, bez kterého se jejich den neobejde – je mi jasné, že byste se hned vydali na zdejší „Kávovo-čokoládovou tour“ 🙂
Stoupáme stále výše a výše – nalevo se rozprostírá pohled na záliv pacifiku, od kterého se odráží slunce, kutálející se k obzoru, hory se utápí v oparu a v dálce před námi se povaluje černý mrak z něhož evidentně crčí voda, jelikož se před námi rýsuje překrásná dvojitá duha… Stevovi umřel tablet i kindle (nějak si je nenabil) a tak dnes poprvé za celou cestu kouká z okna a neustále do mě šťouchá a ukazuje na něco prstem – přesně tak, jak jsem to dělala já na začátku – člověk tím spaním, čtením a nebo v mém případě psaním příjde o velkou spoustu věcí – proto jsem se rozhodla tablet odložit a pozorovat okolí… Je jasné, že všude kolem musí být spousta zvířátek – opic, pestrobarevných papoušku, dokonce i lenochodů – o pavoucích a jiné havěti ani neuvažuji 😀 Když po čtyřech hodinách přijíždíme do Monteverde, máme pocit, že jsme v úplně jiné zemi – je tu všechno tak odlišné od pobřeží… Silnice opět vystřídaly rozbahněné cesty, vegetace je zelená a po stromech se plazí nejrůznější mechy, v ulicích se opět toulá spousta pejsků – tentokráte jsou to ale „šťastní a milovaní pejsci“ – alespoň že tak… Rtuť na teploměru razantně klesla – takže když se ubytujeme v poměrně útulném, ze dřeva postaveném hostelu, na posteli vidíme nejen prostěradlo ale i deku – to je vždy znamení – „to mi zase bude kosa!!!“ 😀 (Steve to má jinak – u něj to je „hurááá nebudu se potit jako prase, ale jen jako člověk“ – hrozný, jak je horkokrevnej). Takže první co dělám je, že vyhazuju celou krosnu – protože všechno moje teplý oblečení a teplý pyžamko je na dně – takže musím všechno přerovnat – dobrá pakárna – ale člověk v tom začíná mít docela praxi 😀
Když jdeme na večeři (dlouhý tepláky a svetr to jistí) do zdejší levnějši restauračky nazvané Los Amigos (jak jinak :-D) potkáváme bandu australanů, které jsme poznali ve Flores v Guatemale – všichni jsou ale bohužel nějaký nemocný – chřipka – a tak moc nepokecáme, protože jdou spát… Véča byla peckózní – hovězí medailonky, bramborová kaše a grilovaná zelenina mě zahřály nejen v bříšku, ale i na duši 😉 A zalili jsme to pěkně jedním chlazeným pivkem 🙂 Večer relaxujeme ve společenské místnosti u telky – ty vago – jsme to zařízení neviděli týdny 😀 A tak nějak slovo dalo slovo a na recepci platíme vstup do ExtremoParku – se mi zvedá kufr z toho, že se opět dobrovolně pouštím do takové šílenosti, jako je bungee – tfuj – fakt mi je nějako mdlo.
Ráno se budím už v sedm – já v těch nových prostorech prostě neumím spát dlouho – a tím spíš ne, když ostatní z pokoje se balí a nebo chystají na cestu… Probuzení (hlavně v noci) začínaji být hodně podobná – otevřu jedno oko, koukám kolem a přemejšlím kde jsem – 😀 asi neni divu (někdy bych brala – probudit se na našem milovaném červeném gauči, který jsme měli v Praze…)
…a tak vám tam ležím v té posteli, zachumlaná do deky, Steve opět spí na druhém konci místnosti – prostě ty postele někdy tak výjdou – a s hrůzou zjišťuji, že venku leje jako z konve… No to snad neeeeee!!! Neprš, prosím prosím neprš… hmmm tak nic, leje ještě víc – to není fér, dnes nééé! Vstávám, oblíkám se do teplého oblečení a potichu se plížím z pokoje do kuchyně (máme tu snídani v ceně) – překvapila mě tu samoobsluha – to znamená kupu syrových vajec a pokud chceš, můžeš si je připravit, jak je libo (dobrej tah – protože jsou všichni líní a dávaji si jen tousty – a nebo ty americký slečinky prostě neumí uvařit ani to vejce…) Ale to já ne, na pánvičce si pěkně osmahnu dvě vajíčka, tak jak to mám ráda, tousty letí do toustovače, na další talířek nandám nakrájené ovoce (meloun, ananas a banán) a do hrnečku naleju horké kafčo z kávovaru a přidám mlíčko… Usedám se svou hostinou ke stolku, chumlám se do svetru, koukám na to jak prší a hoduju – zavzpomínám na časy v USA a patlám si tousty arašídovým máslem, pokládám na ně kolečka banánu a užívám si tu nehoráznou dobrotu – uaaaa… Kecám tu s ostatnimi snídajicími a jdu do mdlob – češi, vzchopte se!!!!! – jsou tu všude francouzi, němci, dáni, nizozemci (paradoxně hlavně ženský) – a kde jste vy?!?!?! Všichni tu na mě civí jak na raritu – takže pěkně zvedněte zadky a začněte cestovat – že vás to baví trčet v ČR a nadávat na to, jak vás to tam vytáčí – šup šup šup!!!
Nu nic, za 30 min pro nás mají přijet a furt leje – recepční mě uklidňuje – že bude hezky – phe, to tak… Budím drahou polovičku a soukám na sebe milióny vrstev – tílko, triko s dlouhým rukávem, rolák a nepromokavku – budu lítat někde ve vzduchu, tak abych neonemocinkovatěl.. Jsou tu… vybíháme ven a hle světe div se, mezi drobnými kapkami se třpití sluneční paprsky – že by přeci?!? Cestou nabíráme další dobrodruhy a pak se vydáváme po klikatých blátivých cestách do divočiny. Po 20ti minutkách se dostáváme do ExtremoParku – tak a je to tu. Oblíkají nás do popruhů, na hlavu nám dávají smradlavé helmy a vyfasováváme obří ušmudlané rukavice – čeká nás ziplinování (2,5 hodiny) nechce se mi tomu věřit. Naše skupina se skládá cca z třiceti lidí, vyslechneme si poučení co a jak a pak už to jede – první se na dráhu vydává cca 10 zaměstnanců, kteří se kloužou s výrazem denní rutiny na svá stanoviště v korunách stromů a pak to sviští vážení přátelé – jsme mysleli, že budeme furt na něco čekat a ono ejhle – jedeme jako na běžícím páse, na kažďém stanovišti nás někdo chytá, přecvakává na další kabel a tam nás další človíček s instrukcema kdy a jak brzdit vysílá dál (jsou jak duchové – maji své zkratky na další stanoviště, takže aniž byste je potkali, za chvilku vás zacvakává stejnej vysmátej obličej haha) – někdy jízda trvá dýl jak minutu – výhled je famózní, hlavně, když letíme nad údolím z jednoho kopce na druhý a o kus vedle vidíme ostatní lítat v opačném směru a o další kus dál se řvem skáčou hrdinové bungee – pecka!!! Sluníčko nás ctí svou přítomností a já se při přesunech ze stanoviště na stanoviště (po miliónech schodů a v tom horkém vlhku) začínám proklínat – hic jako blázen!!! A ono si bohužel nic nesundáte, protože jste omotaní od hlavy až k patě bezpečnostníma popruhama (na ty bych nerada sahala 😀 ) no a tak ze mě stříká pot a v té nepromokavce je to fakt labůžo 😀 Vem to čert, furt lepší, než abych klepala kosu… Největší zážitek byl Tarzan a Superman (odkazy na videa jsem vám sem hodila) – i když – jak jsem zhubla, tak jsem u Supermana nějak nedolítla až na konečnou (a to jsem jako jedniná nebrzdila) 😀 a museli mě zachraňovat a ručkovat se mnou zpět 😀 se mi všichni tlemili jako prdlý – navíc jsme se s jistícím lanem zasekli o strom – o to to bylo vtipnější a náročnější (phe ona to není žádná prča v tej vejšce)!!! Mimochodem můj poznatek – Superman musel mít pekelně bolavej krk, jak furt koukal před sebe – jsem měla po těch pár minutkách úplný křeče 😀
Nu a teď už jen dnešní hřeb – bungee… Když jsme skákali na NZ, tak jsem trpěla, jelikož jsem šla skoro až poslední (Steve – jako nejtěžší – samozřejmě jako první, aby se mi pak mohl smát a provokovat) a v tomhle případě je právě to čekání to nejhorší, co vás drásá… Nějako nám to nedošlo a ještě před skokem jsme si dali bájovou kuřecí polévku se zeleninou, rýží a yucca kořenem (moc moc moc dobrá věc!) ve zdejší malé restauraci s výhledem až na Pacifik (jj jsme fakt vysoko!!) Tak doufám, že při skoku ta kuřecí polívka nebude lítat 😀
První nás čeká vážení – 59kg v plném vybavení i s pohorkama 😀 haha jsem se pod 60 nedostala roky ani hladová a nahá, joooo svaly jsou v tahu 🙁 A jde se na to, sraz u lanovky – kde nás opět poučují – vtipné je, že po tom ziplinování se vůbec nebojím – nechápu – ostatní se tu klepou a koušou si nehty (doslova). Když dojde na otázku: „Kdo chce jít první?!“ vylítne mi ruka kosmickou rychlostí do vzduchu (haha jsem jediná). Hurááá jdu na věc!!! (Ehm to víte, že když nalézám na lanovku, která se dává do pohybu směrem nad údolí, tak si říkám, že to asi nebyl zase tak dobrej nápad 😀 ). Není cesty zpět – to vám je vždycky takovej fofr, prostě vám nedají prostor přemýšlet… a najednou stojíte na okraji, koukáte přimo před sebe (dolů ani náhodou), megarychlé odpočítávání 5, 4, 3, 2, 1…. nesmíte jít zpátky, jediná cesta je dolů… Uaaaaaaaaaaaaaaaaa aaaaaaaaaaa aaaaaa!!!! 😀 Naprosto úžasnej, šílenej a osvobozující pocit!!! Žádný strach, prostě si ty vteřiny pádu užívám – nejhorši je opět ten okamžik, kdy jste ve stavu beztíže při odpérování, než opět začnete padat dolů.. 😀 (a né vůbec to nebolí, ani škubnutí necítíte 😉 fakt!!! ) Tak to bysme měli – druhý nej bundee na světě, který je v první desítce – odškrtnuto… Nejraději bych si skočila znovu!!! Když jde na řadu Steve, tak se ozývá jen nadšené „Juchuuuuuu“, které se v ozvěnách tříští po celem údolí – a pak jen hromový smích všech zúčastněných – věřím, že se smějí i lidé v další ziplinové skupině, kteří si to frčí nedaleko z kopce na kopec 😀 Máme tu i machra, kterej snad skáče ze všeho a pořád, dokonce si zaplatil dvojtý seskok, kdybyste ale věděli, co mu chudákovi provedli – při druhém seskoku (kdy šel blázen pozadu) na něj v okamžiku, kdy padal a nebylo cesty zpátky, začali vyděšeně křičet: „Doprdele, počkej počkej!!!!“ – blbá sranda, ale alespoň dostal řádnou dávku adrenalinu… Když jsme pak koukali na jeho video (které máme taky, ale je na DVD, tak si na něj budete muset počkat) tak jen slyšíte, jak zrychleně dýchá a odpočítavá vteřiny do pádu – fakt mazec!!!
No a pak už jen čekáme na tranzit zpět… Sedíme tu na lavičce, hrajeme si s papouchem drzounem 😀 a já si maximálně užívám tu svěží vůni větru… To je přesně to moje počasí (kdo mě zná lépe – ví o čem mluvím „Podzimní déšť“)… Polojasno, slunce jen lehce šimrá a polochladný vánek si hraje s pramínky vlasů… ani horko, ani zima… něco jako náš prosluněný barevný podzim (v tento okamžik mi je zase trošku ouzko – vždyť na NZ vůbec stromy neopadávají, natož aby se barvily do nejkouzelnějších barev jako u nás – béé béé – vždyť já přicházím o svoje nejoblíbenější roční období … opět zamačkávám slzu… uf, snad si toho nikdo nevšiml.
Večer se fintím – je pátek večer a máme jít s australskou bandou někam posedět… A víte co je nejhorší věc na světě? Když jste hotoví a připravení jít ven – a australani vám to stornují (pořád jim je špatně) takže sedíte nalíčeni, načesaní, voháknutý u televize, jako idiot 😀
Nu nic, bookujeme dopravu na zítra (přesun do La Fortuna), k večeři se ládujeme v supermarketu koupeným ananasem (trochu jsem ho vyčenžovala s místníma slečnama za kus čerstvého kokosu) … hmmm miluju tu kombinaci – a i holky si mlaskaj… Chjo, tak už jen zabalit bágl na ráno, smejt make-up a jdu brzy do hajan (snad neumrznu)… – no a zážitky z La Fortuna, zase příště – Dobrou noc strýčku Fido… 😉