Z komatu mě probouzejí hlasy – spolubydlící se rozhodli nahlas povídat, i když tu několik lidí spí – phe 9:30 – no tak jooo, už bysme asi měli vstávat… oplááá 10:30 (neuvědomila jsem si, že se při včerejší cestě posouval o hodinu čas) – sakra, musím běžet na snídošku zdarma – palačinky 😀 no neber to!!!! Steve se z postele nehrne – spí celé dopoledne a odpolko mu běžím do lékárny pro nějaké projímadlo (on totiž ten frajer ten týden od otravy jestě nebyl na záchodě). Kupuju mu nějaké pití (dostat do něj nějaké tekutiny je taky nadlidský úkol – nemáme to s vámi chlapy vůbec, ale vůbec jednoduchý) a hledám v tomhle obrovským několikapatrovým supermárketu jeho oblíbený bonbóny – ne a ne je najít – oni tu snad nemají vůbec žádný sladkosti – zaměstnanci anglicky ani neváknout a vysvětlovat, že chcete bonbóny – nemožné – každý mě posílá někam jinam, až proběhnu celé potraviny třikrát a kde nic tu nic – ach jo – bez bonbónů se nevracím!!! Tak se ptám znovu a paní na mě kouká jako na ufona a říká: „No ty jsou přeci o patro výš – mezi hračkami.“ No to mě pokákni – mezi hračkama? Vynikající márketingový tah, to se musí uznat. Beru bonbóny, frčím ještě vybrat nějaký doláčky (ještě že mám tu božskou Reiffku bez poplatků v zahraničí) a hurá zpět na hostel – už musí mít starost, kde se tak dlouho flákám… Jojo, už nejsme v Costa Rice a v noci bych si ven nedovolila vylízt sama… i přes den na mě chlapi hvýzdaj, každý mě zdraví „Hola!“ (i když jdu se Stevem) – s úsměm odpovídám – ale snažím se vyhnout očnímu kontaktu. Dokonce mě i všichni pouštějí na přechodu… jeden pán pustil mě a málem přejel starou babičku, která si to pomalu šourala přes přechod za mnou – kam asi koukal?! 😀
Drahému se rozzáří očička, když vidí své oblíbené bonbónky a hned se do nich s radostí pouští – alespoň trocha nadšení – sedí na velkém černém gauči v obrovské společenské lodžii hostelu, ze které je výhled na město. Umírá horkem – a to je obloha plná mraků – prostě tu je hic jako blázen. Předpověď počasí na naši plavbu lodí do Columbie, na kterou nastupujeme zítra, moc slibně nevypadá – děšť, bouřky a přeháňky – no nepřestávám doufat v zázraky.
Teď se podržte – do místnosti vstupuje slečna německého původu, kouká na Steva, Steve na ni a já nechápu o co jde… No představte si, že se tihle dva znají ze Santiaga, kde Steve Couchsurfingoval několik let zpátky – byla to známá jedné rodiny u které bydlel… Jmenuje se Clara, je tu se svým bratrem a právě dorazili z podobné plavby lodí, na kterou se chystáme, akorát že v opačném směru a rychlejší a levnější verzi – no není ten svět malej?!? Je to příjemná mlaďounká slečna a tak si mám alespoň s kým povídat – hlavně vyzvídám info o plavbě (například nám nikdo neřekl, že si s sebou na palubu, nebudeme moci vzít krosny – popisuje nám jak to někteří z jejích spolucestujících nevěděli nalezli na loď a krosny se hodili někam do nepřístupného podpalubí – a tak měli celé 4 dny jen věci, které měli na sobě, takže jim sem tam byla pěkná kosa – hlavně v noci – jelikož měli malou loďku a spali na ostrovech v houpacích sítích – no už vidím jak panikařím a hrabu v krosně co potřebuju před vyplutím…phe).
Později odpoledne se snažíme trošku rozhejbat, bereme taxi a jedeme se podívat na Panamský průplav – když dorazíme zjistíme – za prvé – že vstup se platí ($15 na osobu) a celý areal je oplocen – za druhé – že už mají správně hodinu zavřeno – za třetí – vůbec nechápeme frontu minimálně o 300lidech čekajících před vstupem – za čtvrté – aháá ono je PRÁVĚ DNESKA 100 výročí od otevření tohoto průplavu… (Když to stavěli – zemřelo tam 30 tisíc lidí). Jelikož Stevovi a ani bratru Clary není moc dobře, nechce se nám čekat ve frontě a navíc platit vstup – tak jen obdivujeme přes plot zrovna propouvajicí obrovský tanker, který po úzkém pásu vody táhnou dvě vlakové mašinky a další dvě ji v případě potřeby brzdí – největší zážitek z tohoto místa je asi stejně z ptačí perspektivy – kdy vidíte ten obrovský kanál, různé výšky a zbarvení vody… Lehce zklamaní jdeme na parkoviště – paradoxně jsou všechny taxíky najednou strašně předražené (cesta sem byla $8 pro čtyři osoby – nyní po nás chtějí $20 – po smlouvání se žádný pod $15 nedostává) a tak se pomalu suneme asi ke kilometr vzdalené hlavní silnici, kde se pokusíme chytnout bus… Čekáme, čekáme a najednou přijíždí takový malý a roztomilý bílý autobusek, vyskočí z něj pán a křičí – autobusové nádraží za dolar na osobu – hurááá dovnitř, klimatizace – tomu se říká paráda (za námi přijíždí veřejný autobus, na který jsme půl hodiny čekali – je narvaný k prasknutí a klimošku určo nemá!).
Vyskakujeme na autobusaku, který už známe a rozhodli jsme se si vzít taxi do „Nového cetra“… jdeme kousek dal od vlastního nádraží a cena je podstatně nižší. Taxi jede po kouzelně vypadajícím nábřeží – vyskakujeme mezi mrakodrapy a procházíme se džunglí velkoměsta směrem k zálivu, který je lemován vysokými budovami, procházíme se právě po tom překásném nábřeží, které je výrazně zelené – palmy šumí ve větru, mechové trávníčky jsou krásně udržované a v záhonech vidím rostliny, které u nás můžete zahlédnout jen v našich českých domácnostech – haha ano – ty kytky co máme doma v květináčích se tu plazí po sloupech a zdobí zahrady 😀 Slunce už je pryč, nebe pomalu usíná a spousta lidí se rozhodlo jít běhat po zdejší pohodlné asfaltce – na obzoru jsou vidět zástupy obrovských přepravních lodí a tankerů, které čekají na Panamský průplav – úžo!!!
Rozhodli jsme se vyrazit do supermarketu, nakoupit nějaké suroviny na večeři a zásoby na loď (jak jinak než ty tvrdší). Tak berem vozejk – 2litry rumu, 750tku Malibu (pro mě, jak jinak), 3 petky Coca-Coly, miniaturní lahvičku Cabernet Saviňonu – na dnešní večer – nemohla jsem si pomoct (mně se po tom vínu tak stejská!). Rozhodla jsem se, že dnes uvařím – Steve stále odmítá colkoliv sníst a ty bonbónky a pytlíkový polívky se mi fakt nezdaj! Takže kupuju – počítejte se mnou – pytlík rýže $1,2, kokosové mlíko $1,4, pytlík curry $0,25, jedna cuketa, větší mrkev, cibule $2 (haha jsem jim všechno musela vyndat z balení – neměli nic po jednom kousku – tak jsem se jedné paní zeptala a ona mi frajersky vše rozdělala :-D, ), no a žampiony $2 – no pěkná prácička… (zásoby česneku mám v krosně a koření s olejem mají na hostelu 😀 ) Při mém nákupu se drahý začíná tvářit dost nevrle – aaaa projímadlo začíná fungovat 😀 běží se staženými půlkami hledat záchod – až je za ním ohnivá čára 😀 když se s úspěchem vrací zpět, doslova hopsám kolem jako mentoš, boxuju a kopu radostí do vzduchu – „To jako oslavuješ moje hovínko, nebo co?“ směje se 😀 NO JASNĚĚĚ, kdo by se neradoval – po tejdnu!!! 😀 Snad už bude líp!
Po návratu na hostel nám chlapi odpadají – zda se mi to, nebo fakt nic nevydržíte?!? Vrhám se s radostí do kuchyně – každý se snad rozhodnul, že si dnes bude vařit nebo co – jak na Václaváku. Tak si tu v rožečku loupu a krajím ingredience – do toho jsem si do vínové (plastové) sklenky, kterou jsem tu našla, nalévám 185ml vínka (jj koupila jsem si pidi lahvičku 😀 ) – vem čert, že je to z plastu, alespoň že to vypadá nóbl 😀 úplně se rozplývám štěstím!
Najednou ke mně přichází recepční (takovej hezkej černoušek s kouzelným úsměvem) – a jestli mám zítra nástup na loď? – ano – no prý jsem jediná, o které ví a že volal kapitán s nějakou malou prosbičkou nebo co – no a jakou prosbičkou? – asi prý (cituji) „něco málo nakoupit“. Jooo to by neměl být problém – následuji černouška se svou sklenkou vína v ruce až na recepci, kde mi dává kapitána přímo na ucho… Božská konverzace s pánem se srandovním akcentem – zeptá se na moje jméno, a že mě tedy vyhlašuje „kapitánem skupiny“ – mám prý ráno dohlédnout na to, aby zítra v autě byli všichni z našeho hostelu (dohromady 6 lidí) a dokoupit pár „čerstvých drobností“ – penízky nám prý strhne z peněz co mu máme dát za plavbu – koukám na hodinky – 8 večer a Steve se mnou už nikam nepůjde, natož aby mě pustil samotnou nakupovat – nu nic – ještě se kapitána ptám: „Jsem na to sama, přítelovi není dobře, zvládnu to?“ – jsem ujištěna že ano – a tak se teda – já šmoula – obětuju. Prý obratem pošle recepčnímu seznam… (V ten okamžik na recepci přichází Steve a kouká s kým volám – nechápe). Půl hodina uplynula a nic – už mám vše připraveno na vaření, ale chci jít prve nakoupit – recepční mě ujišťuje, že mi proplatí i taxi – tak si na cár papíru píšu instrukce (jméno supermarketu a adresu hostelu – kdyby nahodou taxikář nemluvil anglicky – což je velice pravděpodobné). … a je to tu – seznam – no to se asi posr** ehm… omlouvám se, ale musím vám to tu vypsat!!!
5ks zelených ananasů (aby se nezkazily)
4ks melounů vodních
6ks mango
3kg jablek
10ks banánů
5ks melounů Canteloupe
3kg mrkve
4kg tvrdých rajčat
3kg okurek
5kg cibule
15kg brambor
3 hlávky bílého zelí
4kg lilku
3kg zelených paprik
2 krabice bílého vína
2kg žrádla pro psy (Crokey ascan)
4kg rýže
4kg kuřecích prsou
3kg kuřecího s kostí (bez kůže)
3kg mletého vepřového masa
3kg hovězího – kousky a nebo plátky
4 balení mozzarely
2 balení šunky
…civím na to já, civí na to recepční, oklopím do sebe poslední kapku vína a říkám: „Moc se omlouvám – ale tohle nemám šanci sama zvládnout!“ „Hmmm to asi ne…“ kroutí hlavou recepční a vyděšeně volá zpět kapitánovi… „Oooo neeee neee, nedorozumění – to až zítra, až pojedete na loď. Nabere vás řidič, kterému říkáme – trpaslík – určitě ho poznáte, mluví anglicky a o těchto nákupech ví – dělá je pravidelně!“ No tak to joooooo, uleví se mi… Tak si jen vyfotím seznam lidí na zítra a jdu kuchtit – přemýšlím nad tím jakej jsem aktivní idiot (jako vždy – ale já za to nemůžu, ono si mě to zase našlo samo 🙁 ), proč já neřekla „ne“, když se ke mně dostal ten seznam? Ach jo, no už s tím nic nenadělám – Steve omdlívá, když mu čtu ten „malej nákup“… a ťuká si na čelo, co jsem to odkejvala: „Taková zodpovědnost!“ – no to mi teda moc nepřidal… 🙁 Každopádně večeře je hotová – po pravdě asi nejlepší curry, který jsem kdy udělala (nebo to je tou domácí kuchyní po dlouhé době), každopádně Steve, který na nic nemá chuť a nic nechce, mlaská, až se mu dělají boule za ušima! „Mňam, mňam – to je to nejbáječnější jídlo, které jsem za celé cestování jedl!“ vzdychne si… No pane jo, fakt tak strašně moc dobrý (že bych si sama sebe hned vzala za ženu 😀 ). Všichni kolem slintají a říkají, jak báječně to voní… uaaaa!!! V hrnci ještě zbylo a jelikož jsme narvaní k prasknutí – drahý spokojeně vzdychá – tak poslední porci naberu a nesu ji vyhladovělému černouškovi na recepci – ten se jenom olizuje!
Nu a je čas jít spát (vstávačka ve 4:45 volá) – zbalím si do malého batůzku věci na loď – abych byla připravená – užiju si ledovou sprchu (na pár dní nebude sprcha žádná) a ulehám – v tom do pokoje vlítne „naše ukecaná novozélanďanka“ – neee, bože próóč?! Vypráví, jak byla v Panamském průplavu – prý byla obrovská akce a … ani to nemůžu napsat … VSTUPNÉ ZDARMA!!! No a tady to máš, Šedivá, tady to máš – jedinečná šance je ta tam… Nu nic, po půl hodince novozélandanka pochopí, že je jediná z 8mi lidí na pokoji, kdo neleží a tak se klidí – no tak tedy, dobrou noc…