Nezoufalejší zoufalství

Pár posledních týdnů si připadám, jako bych žila ve skleněném pekle. Sterilní prostředí kanceláří je pro mou divokou duši ala Don Quijote osobním peklem. Bůh je velký kluk s lupou a já mravenec, na kterýho se zaměřil ve slunném dni.

Ajťáci v práci mi zakázali děkovat. Přibývá jim pak ticket (mail) navíc kvůli mým díkům a je neskutečně zdržující tuhle elementární lidskou zdvořilost smazat. Ale vysvětlují to někomu, kdo děkuje i mikrovlnce. No nic…

Stejně jsem všude za exota já.

Je to k vzteku… Přesto tady sedím dál.

Utíkám teda alespoň ve svý představivost.

Představuju si, že se najednou zvednu, obleču, nechám zaplý počítač, otevřená okna na ploše, nezasunu židli, jen se prostě obleču a beze slova odejdu. Hned, jak opustím budovu, opustím i ledově klidný krok a začnu utíkat. Jako divoký kůň, kterýho pustili ze skleněný ohrady do divočiny. A budu utíkat až domů za psem. Půjdu s ním rychle ven. Přijdeme domů, lehneme si do postele, budu poslouchat jeho dech a usneme.

A až se vyspím dozlatova, jako kachna na pekáči, probudím se jako slavná, finančně zajištěná zpěvačka do volnýho letního dne. Nakoupím litry sladkýho vína a zašiju se i se svým psem na opuštěnou louku. A tam se budu válet, pít, plácat hovadiny, smát se jim a diamanty se nekutálejí po pultech zlatnictví a nespí v krosnách pašeráků. Našly prozatím útočiště v odrazu mých duhovek.

Budu se smát, až mě bude bolet břicho. Nahlas a zběsile, zvuk se ponese po krátký trávě a bude ji hladit. A budu se tak smát, protože je jasný, že mě hned večer čeká něco naprosto úžasnýho. A nikdy to neskončí. A budeme šťastný. Přiletí fialový vítr a mraky z cukrový vaty…

„Pavlo…“

… olizují a polykají mě. Ne já je. Ale je to stejně sladký pocit přijetí…

„Pavlo?“

…tou všeobjímající přírodou a volností, která…

„Pavlo! Slyšíš mě?!“

„Ehm…jasně.“

„No, hurá…no a takhle si tady v tom programu najdeš hodnoty skladové zásoby, chápeš? Ale to už musíš přece vědět!“

„Jo, no jasně… Díky.“

Ten intenzivní pocit, že každou chvíli odejdu na záchod, vyzvracím se a střelím se do hlavy tak, aby tam museli vytírat od podlahy až na strop.

Anebo uvidím, co v létě.