Některé – zatím jen velmi, velmi ojedinělé – části naší zahrady už začínají vypadat znovu jako zahrada. Po třech letech rekonstrukce a mužově snaze co nejvíce materiálu z původních zdí a střechy skladovat a znovu využít, vypadá naše zahrada stále jako něco mezi stavebninami a skládkou.
Nicméně recyklace se daří, byť je o dost pomalejší, než jsme čekali a než bychom chtěli. Z části materiálu už vznikl přístřešek na kola (a že jich máme :)), kamenná suchá zídka alias budoucí lavička a kamenná bylinková spirála. V plánu je ještě zkulturnění zahradního domku, cihlové zídky, kus nového plotu a domeček pro holky. A vyvýšené záhony, ty možná už letos.
Moje zahradní zásahy se letos krom obstarávání našich deseti rajčat, cukety a dýně omezily na vycídění lavičky a „vydláždění“ země pod lavičkou. Lavičku jsme zdědili s domem a hned první jaro (to znamená před sedmi lety) ji muž obrousil, natřel, doplnil vylámaná prkna a sešrouboval. Lavičky se rekonstrukce příliš nedotkla, stačilo ji pořádně vydrhnout.
Umínila jsem si prostor pod lavičkou vydláždit a použila jsem jak jinak než kameny, které jsme vylovili z našich původních kameno – cihelno – vepřovicových zdí. Naši dávní předchůdci v tomto domě (raději si ani nepředstavuji jak dávno) je nejspíše vylovili někde ve Svratce – jsou krásně oblé a hladké. Do země jsem je skládala stylem mozaika, mezery vyplňovala hlínou. Časem by vše, hlavně ta hliněná část, měla obrůst šlapacím mechem..
Kdo u nás na zahradě byl, ten tuší, kolik mi dalo práce lavičku vyfotit tak, aby nešly vidět všudypřítomné hromady „nečeho“.
Kdo u nás na zahradě nebyl, takhle vypadá momentálně nejzaskládanější část. A zatím chybějící fasáda – zvenku to opravdu moc nevypadá, že náš dům je už více než rok znovu obydlen.
Často mě to štve a říkám si, že už chci zase normální zahradu.
Na druhou stranu je pravda, že letošní léto si konečně užíváme jako léto a ne jako pro práci vhodné počasí. A zahrada nám na rozdíl od jiných věcí neuteče 🙂
