Archiv autora: Made by China

Principy čínské kuchyně, část první

Zdravím z Číny,když jsem v Číně, může mi zde chybět mnoho věcí. Čistě modrá obloha, lesy, málo lidí, kvalitní výrobky:-) Ale jak to vidím, pokud jsem zrovna v Evropě? Chybí mi vůbec Čína? Kde jsem vůbec “doma”? To už sice zabíhám do trochu jiného témat…

Read More

A opět zpátky v Číně! Vedro jako v pekle…

Zdravím z Číny,před dvěma dny jsem se vrátila ze šestitýdenního pobytu v Čechách, tedy takové malé dovolené:-) Bylo to úplně super, zařídila co jsem chtěla a potřebovala, dokoupila všemožné zásoby oblečení a zejména kosmetiky a došla si ke kadeřnici:-)…

Read More

Longsheng – rýžové terasy, Guilin, vesnice Huangluo

Zdravím z Číny,jak jsem slíbila, druhá část vyprávění bude o rýžových terasách okolo města Longsheng a poznávání krásného města Guilin.Pobyt v Yangshuo skončil a my se vydali přes město Guilin dál na sever právě až k rýžovým terasám, konkrétně do měste…

Read More

Oblast Yangshuo: plavba po řece Li a Yulong, čajové terasy, Shangri-la

Zdravím z Číny,

listy se zelenají, zimní smog se pomalu rozpouští a my opět využili možnosti vydat se na další výlet po Číně, a tím byla velmi známá oblast okolo města Guilin v autonomní oblasti Guangxi sousedící s Vietnamem. Moc času na cestování už jsme neměli, tou dovou jsme už netrpělivě očekávali ukončení pobytu v Changshe a stěhování zpátky do Shanghaie:-) Já osobně už jsem se nemohla dočkat:-) Ale na druhou stranu, pokud bychom strávili celou dobu v tak pro cizince přátelském městě jako je Shanghai, asi bychom měli malou šanci objet autem tolik krásných míst. A právě příroda okolo města Guilin je důstojným zakončením celého našeho 9-měsíčního pobytu. O stěhování a prvních týdnech v Shanghai ale až někdy příště:-)

Do Guilinu jsme se vypravili v druhé polovině března a strávili tam celkem devět dní. Nicméně začátek jara není úplně ideální období pro dovolenou v jižní Číně, neboť právě probíhá období dešťů a konstantně zatažené oblohy. V praxi to probíhalo tak, že jsem měla neustále mokro v botách (moje chyba, staré pohorky už dosluhují..) a vlhká zima zalézala i pod to nejteplejší oblečení. Ale samozřejmě vše se dá přežít, především pokud stejně jako my jste v pohybu a večer na hotelu si věci můžete usušit. Cestování mimo sezonu má ale i hodně výhod, tou největší je samozřejmě minimální počet turistů (tedy v porovnání s hlavní sezonou nebo čínskými svátky).

Plán pobytu jsme měli jako vždy dopředu nachystaný (opět nám pomohla stránka www. topchinatravel.com a hotely zarezervované (přes www.booking.com, ale můžete i přes www.ctrip.com, přes který se dají objednávat i letenky a jízdenky na vlak). Přemýšleli jsme, zda zhruba 6-hodinovou cestu absolvovat autem nebo využít rychlovlak. Nakonec jsme se rozhodli pro jízdu autem, která je sice k poměrům na čínských silnicích značně vysilující, ale díky častým přesunům na místě jsme chtěli být absolutně nezávislí. Stihli jsme procestovat vše co jsme chtěli a i dokonce něco navíc, protože jsme dostali v hotelu mapu celé oblasti a na ní bylo vyznačených spousta zajímavých věcí, o kterých jsme předtím nikdy neslyšeli a na které bychom potřebovali tak měsíc volna. Podle mapy jsme občas zkusili někam zajet nebo odbočit, a tak se nám podařilo objevit nádherná místa, která neznají ani mnozí místní. Stala se nám ale i opačná situace, kdy podle průvodce to měla být skvělá atrakce, realita ovšem byla o dost horší.

Snídaně jsme měli vždy na hotelu a zbytek dne jsme se povětšinou stravovali po restauracích, kterých bylo všude nepočítaně a všude jsme si pochutnali. Většinou si dáváme Zhong La, tedy středně pálivé, ale v jedné restauraci jsme málem shořeli, takže podruhé už to bylo jen Shao La (málo pálivé. Pokud nechcete pálivé vůbec, řekněte Bu La:-) Většinou si dáváme jako základ rýži a nějakou masovou nebo zeleninovou směs. Já mám nejraději vařené krájené brambory, kořen lotosu a směs vajíček a rajčat. Místní specialita je rýže se zeleninou a kousky masa pečené v bambusu.
Co jsme tedy všechno navštívili? Naši cestu jsme si rozdělili do tří etap, přičemž první byla v okolí města Yangshuo. Dále jsme se vydali severním směrem přes město Guilin zhruba 80 km do oblasti poblíž města Longsheng, které je dalších 100 km severně. I když jsme touto cestou překonali vzdálenost max 200 km, což je na čínské poměry co by kamenem dohodil a kousek doběhl, ráz krajiny, jak uvidíte podle fotek, je diametrálně rozdílný. Poslední den jsme pak strávili procházkami po městě Guilin. 
Plavba po řece Yulong 
Jeden z prvních zážitků byla plavba po řece Yulong na bambusových vorech se sezením pro dva a vlastním kormidelníkem/odražečem:-D Tohle prostě byla bomba. Skoro žádní turisté, jen zvuky přírody. Dvě hodiny jsme měli řeku jen pro sebe. Chtěli jsme sjet celý úsek až do cílové zastávky ve městě, ale řeka byla na jednom místě uzavřená, takže jsme museli plavbu přerušit. Většinu cesty navíc pršelo a v mokrém oblečení byla velmi rychle zima, takže jsme byli nakonec rádi.
Probíhalo to tak, že jsme se autem odvezli do malého přístavu Jinlongqiao, tam nechali zaparkované auto, koupili si vstupenky a bez čekání už si pro nás pán přišel, nabídl místo na voru a už jsme jeli. Logistický problém nastal při zjištění, že plavba je pouze jednosměrná a že budeme muset sehnat nějaký odvoz k autu.  My si tam chytli nějakého pána s vozítkem podobném golfovému, se kterým jsme si předem domluvili cenu. Domlouvání ceny předem určitě doporučuji, ať potom nejste nepříjemně překvapeni. Samozřejmě můžete jít k autu pěšky, ale počítejte s tím, že vám to určitě hodinu dvě potrvá a hlavně, pozor ať se netratíte, google navigace nefungují:-)

Po pár dnech jsme se na řeku vrátili a projeli si zbývající úsek řeky až do města, na zastávku Wanjing.
Líbily se nám i procházky podél řeky, takže pokaždé, kdy jsme se vraceli na hotel a měli chvilku času, zajeli jsme sem, procházeli se při soumraku a pozorovali život místních.

Vstup: celkem 720 RMB/vor + 60 RMB k autu
West Street
Přímo ve městě Yangshuo je ulice známá jako West Street. Je to ulice plná restaurací, Street Barbecue, barů, diskoték a obchodů se suvenýry. Je skoro nemožné tam vést rozhovor v běžné hladině decibelů, protože všude okolo byl neskutečným rámus z karaoke, pouličního ruchu a hlavně čínských turistů, kteří se prostě neumějí bavit potichu. I podle názvu ulice se dalo očekávat, že bude plná restaurací v západním stylu,  a taky že ano; hned jsme narazili na VW Currywurst:-) Tak jsme si ho hned dali. Bylo ale poznat, že jídlo cestovalo přes půl světa a čerstvé zrovna nebylo, takže raději zůstanu u lokální stravy:-)

Vstup: zdarma, ceny západních jídel vysoké


Silver Cave + Assembly Dragon Cave
Oblast Yangshuo je významná také svými krasovými jevy, nemohli jsme tak zapomenout navštívit několik z mnoha místních jeskyní. Jeskyně jsou sice krásné, ale… nějak nevěřím, že neprošly zásahem lidské ruky:-) Bylo tam i dost sucho a nezdálo se mi, že by v tomto prostředí dokázaly krápníky růst. Další věc bylo až kýčovité nasvícení veškerých jeskynních prostor (což je mimochodem v celé Číně stejné). Někde jsou i naaranžované umělé květiny nebo něco jako vánoční výzdoba a vše hraje duhovými barvami. Nejkrásnější jeskyně, ve které jsme zatím v Číně byli, je u města Zhangjiajie, kde by i člověk věřil, že krápníky jsou staré i mnoho milionů let.

Vstup: (80+60) RMB/os.

Yuzi Paradise

Tohle byl největší propadák celého pobytu. Podle informací na internetu to měl být park se sochami a venkovními instalacemi; něco jako venkovní muzeum. Přijeli jsme na místo, kde nebyl nikdo. Podle informací u vstupu bylo jednodenní vstupné 800 RMB za den. Ufff…  anglicky mluvící paní nám vysvětlila, že se jedná o rekreační areál s venkovním bazénem, fitness centrem a kavárnami a sochy jsou spíš jen jako doplněk. Ale že mají stejně zavřeno, protože je moc zima. Co teď? Z mapy jsme vyčetli, že poměrně blízko nás je jakási Stone Village, tak jsme sjeli z hlavní cesty a vydali se do hor..

Vstup: 800 RMB/den/os.

Stone Village

Starověká kamenná vesnice po příjezdu nepůsobí jako rušné turistické místo. Malé blátěné parkoviště a u něj stařík, co Mirovi sahal do pasu. Vytáhl z kapsy anglicky psané papíry, že nás vítá ve vesnici a že nám dá mapu a že za 20 RMB nás doprovodí a ukáže směr, jakým se ke kamenné vesnici dostat. Dali jsme tedy dědovi peníze a šli jsme.

Po pár minutách chůze jsme došli na místo, kde by se z fleku mohl točit historický film. Ten den byla jako obvykle mlha, ale ta dávala místu onu tajemnou atmosféru, kterou tohle místo zcela jistě mělo. Skoro nikdo tam nebyl – až později jsme narazili na čínský pár, který byl z města Guilin – tedy skoro místní –  a sám tohle místo neznal. Proto byl hrozně překvapený, že jsme ho objevili. Smál se, když jsme mu pověděli, že to bylo dílem náhody:-)

Jak jsme procházeli staré domy, uvědomili jsme si jednu věc – ty domy ale nejsou tak staré, jak by se na první pohled mohla zdát. Ano, počátky vesnice mohly být mnoho let zpátky, nicméně opuštěná byla tato obydlí relativně nedávno. Miro objevil i kabely s elektrikou a žárovky. Já pak staré šuplíky a oblečení. Myslím, že na tomto místě ještě před pár lety žili obyvatelé vesnice, než se přestěhovali do domů, ve kterých bydlí dnes.

Do vesnice jsme se pak další den vrátili, protože jsme zjistili, že se do vesnice dá dojít ještě z opačné strany. Zaparkovali jsme auto na obvyklém místě a čekali na “našeho” dědu. Děda nikde. Ale za chvíli jsme viděli dalšího dědu, jak se k nám blíží. Už si nás pamatoval od minula, takže přeskočil uvítací papír a rovnou nám sdělil, že za cestu opačným směrem chce 10 RMB. Šli jsme docela dost do kopce  a pohorky se tíhou mokrého bláta stávaly těžší a těžší. Pro změnu byla opět mlha, takže se přidaly i problémy s orientací v terénu.

Chtěli jsme se pak vrátit k autu a vesnici obejít tak, abychom k autu přišli z opačné strany, ale nějak jsme netrefili cestu a v mlze šli dál a dál. Někde v mandarinkovém sadu jsme začali bloudit a pak už jsme měli malinko nervy, kde vůbec jsme. Dorazili jsme k silnici, která nás pak dovedla k auto, nicméně bez funkční Apple navigace bychom byli úplně ztracení. Bloudili jsme skoro dvě hodiny:-)

Vstup: celkem 30 RMB pro dědy

Shangri-la

Pravá tajemná Shangri-la se sice nachází v úplně jiné provincii (Yunnan), to ale nebrání tomu, aby se jiné, stejně zajímavé místo pojmenovalo podobným jménem. Naše Shangri-la má s tou pravou společného to, že se jedná o údolí s řekou a v dálce hory. Hrozně jsem se na ní právě těšila, protože fotky na internetu byly úžasné (ale také dost počítačově upravené). Typické je slunce zapadající za homolovité kopečky a před nimi rýžová políčka. Nám se díky zataženému počasí mohlo o podobných fotkách jen zdát. Trochu nás zaskočilo, že směr prohlídky byl předem daný a že nebyl prostor si místo prohlédnout třeba opačným směrem. Nejdříve jsme jeli lodičkami s elektrickým pohonem a vždy, když jsme projížděli okolo nějakého pódia, začala děvčata tančit tradiční tance. Když jsme pak zajeli za roh, tanec přestal. Podobné to bylo i s ukázkou tradičního bojového tance. Korunu tomu nasadila projížďka kolem rozkvetlých třešní. Je zajímavé, že podobně rozkvetlé byly prý i před půl rokem..aha, moment, ty květy jsou umělé:-D Vysadili nás všechny na jednom určeném místě a k autu jsme museli jít přesně danou cestou, která shodou okolností vedla přes odchody se suvenýry:-) Ale neodolali jsme a koupili si proutěný košík na ovoce:-)

Vstup: 65 RMB/os.

Plavba po řece Li

Pokud si prohlédnete plán cesty, které nabízejí mnohé cestovní kanceláře jako poznávací zájezd po Číně, buďte si jistí, že bude v itineráři zahrnuta plavba po řece Li. Tohle místo je velmi důležité i pro samotné Číňany, protože jinak by si ji určitě na zadní stranu 20 RMB bankovky nepřidali:-)

Zdroj: www.chinatoday.com

Když už jsme u bankovek, zkuste hádat, jak vypadá přední strana? Napovím vám, že ta je u všech nominálních hodnot stejná:-)

Zdroj: www.chinatoday.com

Tato plavba, podobně jako po Yulong River, je pouze jednosměrná, takže jsme museli přemýšlet i nad cestou zpět domů. Zatím jsme ale tuto otázku nechali otevřenou s tím, že počkáme, jaké možnosti se naskytnou přímo na místě. Skoro na každém rohu jsme ve městě nacházeli cestovní agentury, které zprostředkovávaly výlety po okolí pro turisty, kteří tu byli bez vlastního auta. My proto využili nabídku jedné z nich, která hlásala, že ráno v 7:00 nás řidič vyzvedne blízko našeho hotelu, ten nás odveze do Guilinu do přístavu, zaplatí lístek a celkově se o všechno postará. Nabízeli nám lístek za 350 RMB/os, my s díky odmítli s tím, že to promyslíme a že přijdeme jindy. Když jsme se druhý den vrátili, jiná paní nám ten samý zájezd nabízela za 420 RMB/os. To Mira trochu vytočilo, ale nakonec jsme se domluvili na původní ceně. Druhý den, přesně v sedm ráno, čekal smluveném místě řidič a čistým autem (i řidičem:-)) nás bezpečně odvezl na místo, koupil lístky a ukázal kam máme jít – tedy velká spokojenost. Na lístku bylo napsáno, že samotná cesta trajektem je za 270 RMB/os, tedy 80 RMB šlo agentuře a řidiči a to se nám zdálo fér. Pokud se na stejné místo dostanete, zkuste smlouvat a nad 400 RMB výlet určitě nekupujte.

Loď byla poměrně velká a trochu nám chyběla intimní atmosféra, jakou jsme zažili na vozu na Yulong. Nicméně okolí bylo fantastické a i když místy pršelo nebo byla oblaka, cestu jsme si nesmírně užili:-) V ceně lístku byl i oběd a čaj.

Plavba trvala přibližně dvě hodiny a už kolem jedné hodiny odpoledne jsme připluli do přístavu, který byl asi deset minut chůze od našeho hotelu, takže jsme nemuseli řešit nějaké další přesuny.

Vstup: 350 RMB/os.

Moon Hill

Výstup k této přírodní zajímavosti trvá přibližně půl hodiny a i celý areál se dá projít za méně než dvě hodiny. Navíc jsme měli pocit, že se pořád akorát někde plavíme a vozíme, takže jsme za trochu turistiky byli jen rádi. Nejzajímavější jsou pohledy zespoda, odkud je hezky vidět skoro dokonalý půlkruhový tvar.

Vstup: 14 RMB/os.

Čajové terasy

Čajové terasy jsou druhou atrakcí po Stone Village, kterou jsme objevili náhodou. Ani jsme tam cíleně nesměřovali, jen jsme prostě náhodou projížděli v vyhlídce Xianggong Hill, odkud je prý krásný výhled na řeku Li. Po cestě jsme si právě všimli, že na levé straně by měly být nějaké plantáže Seven Star Tea a že bychom se tam rádi zajeli podívat, protože jsem žádné čajové plantáže zblízka neviděla.

Vzhledem k tomu, že jsme toto místo v žádném průvodci nenašli, nepředpokládali jsme, že bude nějak extra důležité a rozlehlé. Nicméně na informační ceduli stálo, že se jedná o jedny z nejvýznamnějších časových plantáží v rámci celé Číny. Bylo tam opravdu krásně a dokonalý klid. Společnost nám dělali jen místní, kteří hbitě sbírali mladé čajové dvojlístky a dávali si je do košíku na zádech. Byli ale hrozně stydliví a nechtěli se fotit:-)

Zdrželi jsme se zde skoro dvě hodiny a ještě jsme šli do místní restaurace, kde nabízeli zdarma malou ochutnávku čajů (zeleného, černého, bílého a chryzantémového). nejprve se čaj propláchl vodou 85°C, pak znovu zalil, nechal chvíli louhovat a potom se podával. Každý čaj se nechal louhovat vždy dvakrát, podruhé nám připadal vždy o něco silnější. Nejvíce mi chutnal bílý čaj a Mirovi zase černý.

Vstup: 60 RMB/os.

Xianggong Hill – výhled na řeku Li

Posledním výletem byl výstup na horu Xianggong, která se tyčí přímo nad řekou Li, na které jsme pár dní dozadu pluli. Hrozně nás totiž lákalo vidět řeku zvrchu. Pokud by bylo lepší počasí, určitě by výhled vypadal mnohem lépe než teď, ale holt teď je teď:-) Výstup ale není žádná vysokohorská túra, téměř u vrcholu je parkoviště, kde zaplatíte (opět) vstupné a a trochu se zadýcháte v krátkých, ale prudkých schodech. Vyhlídka sice mohla za to vstupné vypadat lépe než jen vybetonovaný plácek natřený na zeleno, ale co už, vytáhli jsme železné zásoby tuňáka v konzervě a dali si do nosu:-)

 

Vstup: 60 RMB/os.

Za těch pár dní jsme toho stihli požehnaně, co říkáte?:-) To ale ještě není všechno! Čekal nás přesun na sever k městu Longshen, který je znám svými rýžovými terasami,  a pak také do města Guilin, které je snad nejhezčí město, které jsem zatím v Číně viděla.

O tom ale zase až v příštím článku. Zatím se mějte krásně!

Lenka

Read More

Hongkong a Macau

Zdravím z Číny,

omlouvám se těm, kteří dlouho marně čekali na další článek:-) Dva poslední týdny v roce 2016 a první týden v roce letošním jsme si s Mirem dopřáli delší dovolenou. Prvních devět dní jsme strávili ve Vietnamu, těsně po Vánocích jsme odletěli do Hongkongu, kde jsme strávili i Silvestr, a hned po něm jsme letěli do Thajska na Phuket na pětidenní relax a odpočinek. Sice jsme se zrelaxovali ve Vietnamu, ale týden v Hongkongu nám dal docela zabrat, protože jsme už dopředu věděli, že v Hongkongu si nebudeme jen tak válet šunky a natáčet videa na Facebook, ale připravili jsme si podrobný itinerář výletů po hongkongských kopcích a lesích. Divíte se, jak se možné něco takového zažít ve městě s tak velkou hustotou obyvatel a omezeným prostorem? Stačí číst dál:-)
V Hongkongu jsme byli poprvé v létě 2016 a o prvních dojmech o něm mám na blogu vlastní článek zde. Udělal na nás skvělý první dojem a slíbili jsme si, že se vrátíme a uděláme si na něj více času než jen pár dní. V Hongkongu jsme nakonec zůstali celý týden a dokonce jsme tu strávili i Silvestra – představte si velký prostor na nábřeží a z druhé strany se odpaluje jeden z nejmohutnějších ohňostrojů na světě…a den, kdy jste na Nový rok ve městě v tričku:-)
První den po příletu z Vietnamu jsme se dopravili na hotel, který byl blízko centra na HKG Island. Přišli jsme na pokoj a něco nám tam hrozně smrdělo. Nebyla to samochvála jak skvěle vypadáme o po 9 dnech ležení na slunci, ale cigaretový kouř, protože nás omylem dali na kuřácké patro. Škoda, měli jsme hezký výhled…

Další den ráno jsme jeli metrem na Lantau Island, kde přímo od stanice metra vede lanovka, která nás vyvezla nad zastavěnou část do hor. Měli jsme dopředu koupený lístek, takže jsme nemuseli dlouho čekat. Fotili jsme z prosklené kabinky, tak prosím omluvte odrazy od skla.

Na HKG se nám hrozně líbí to, že se člověk z ruchu velkoměsta relativně rychle dostane do absolutní přírody a klidu. Z lanovky jsme taky viděli stavbu mostu, kterým se spojí HKG s pevninskou Čínou. Za dva roky bude most dokončen. Na fotce je i vidět, jak se staví tune,aby mohly velké lodě a trajekty bez poblémů proplouvat.
Počasí bylo celý den slunečné, nicméně zrovna ten den neuvěřitelně foukalo. Zjistili jsme, že to je silný severní vítr ze Sibiře, v nárazech měl až 150 km/h. Mimo studeného vzduchu také přinesl smog z Číny. (V HKG obecně smogu kvůli téměř žádnému průmyslu moc není.) Nějak jsme to nedomysleli a já si zapomněla mikinu a bundu na hotelu, tak jsem si tam musela nějakou koupit. Ale mají obchodního ducha a asi jim tam fouká často, jelikož obchodů s teplým oblečením tam bylo celkem dost. 
Šli jsme k velké soše Buddhy vysoké přes 30 metrů. Podobných monumentálních soch jsou ale v asijských zemích tisíce. Navštívili jsme také místní chrám.

Ostrov Lantau je pokryt z velké části horami a lesy, je tak ideální pro pěší turistiku. Hlavní turistická trasa na ostrově je Lantau Trail, který je rozdělen na více částí a vy si můžete vybrat, zda půjdete pouze jednu část a nebo všechny najednou. Celý trek je ale skoro 70tikilometrový, ale nechtěli jsme se oddělat hnedka první den:-) Značení tras není tak dobré jako v Čechách, tj. značení na stromech, takže občas jsme měli co dělat, abychom podle cedulí trefili. Minuli jsme ještě jedno duchovní místo s dřevěnými sloupy a pak už stoupali na Lantau Peak. Velmi mile nás překvapilo, že místní obyvatelé nosí na turistiku sportovní oblečení a ne plesový háv záclonového typu jako v Číně.

Čím více jsme se blížili k vrcholu, tím silnější byl nárazový vítr a při stoupání jsme se museli neustále něčeho přidržovat, abychom nespadli. Vystoupali jsme do výšky 934 metrů, což není nic extrémního, ale je nutno počítat s tím, že naše výchozí poloha byla skoro u hladiny moře. Dále jsme pokračovali sestupem dolů do údolí po hřebeni. Bohužel bylo ten den opravdu velký smog a spolu s velkou vlhkostí je i na fotkách vidět krátká viditelnost. Slunce i přes zimní slunovrat pálilo jak divé, a není divu; HKG je na stejné zeměpisné délce jako např. Dubaj.

Sešli jsme do údolí a čekali na autobus, který nás odvezl zpátky ke stanici metra. Bylo hezké vidět, že se tu na autobus stojí fronta a nikdo se netlačí. Hodně často jsme totiž porovnávali vlastnosti HKG a pevninské Číny. Lorraine říká, že lidé z HKG jsou arogantní a že se na ně dívají s despektem. Obyvatelé HKG se zase Číňanům vysmívají, že jsou hloupí a že v žádném případě nechtějí zpět pod jejich nadvládu. Nicméně v žádném případě se podle nás nemůže stát HKG ani jiná autonomní oblast samostatná, jelikož by tím Čína “ztratila tvář” a ukázala slabost bez boje vzdáním svého území, a to se kvůli jejich hrdosti nikdy nestane.

Další den jsme se vydali na procházku městem a na obdivování všechno toho luxusu, na který bychom vydělávali asi tak 50 životů.  Podívali se na místní katolický kostel, který kontrastoval s okolními výškovými budovami, a ve kterém se zrovna konal pohřeb nějakého velmi významného obyvatele. Bylo docela zajímavé sledovat bohoslužbu v čínštině. Pak trajektem na druhou stranu na pevninu, kde měl být chodník slávy jako pocta HKG filmu (Avenue of Stars) a také socha  Bruce Leeho. Chodník byl ale v rekonstrukci, takže nic:-)

Hrozně se mi tu líbí dvouposchoďové tramvaje. Pokud to bylo možné, dávali jsme jim přednost před cestováním metrem. Sedli jsme si vždy nahoru úplně dopředu, abychom mohli natáčet videa:-) Celkově nám spojení čínské a britské kultury přišlo hrozně zajímavé = britský systém, doubledecker a řízení vlevo + čínský nepořádek. Když jsem se zmínila, že HKG je jedno z mála čínských měst s duší a že je to ideální příklad mísení kultur a že ty patrové autobusy jsou fakt super, tak se na mě Lorraine podívala pohledem vraha, jak můžu chválit kolonizátory, když je obsadili a navedli na drogy (opiové války)… čínská hrdost je bezedná.

 Na průzkum i ostatních částí města jsme vypravovali i v dalších dnech. Dá se říci, že na dva dny v horách připadl jeden den ve městě. Navštívili jsme mimojiné Kowloon Park – velký městský park. Byl postaven na místě bývalého sídliště (Walled City)  pro dolních deset tisíc, kteří sem v době britské nadvlády přišli žít lepší život, ale nějak to nevyšlo. Byli nuceni žít ve stísněných podmínkách tak, že si tyto bytové jednotky stavěli lidé sami na sebe a vzniknul tak jedinečný systém propojení. Hádá se, že v těchto bytech žilo až 50 000 lidí. V roce 1994 byl srovnán se zemí.

zdroj: www.google.com

zdroj: www. google. com

 

Co jsme ale nemohli v HKG minout, je nejznámější vyhlídka na město, Victoria Peak. Byli jsme tam už v létě, ale chtěli jsme se tam jet podívat ještě v noci, abych se mohla chlubit taky nějakou hezkou fotkou nočního HKG, jakou jsem vídala na internetu. Tentokrát jsme ale nejeli dráhou, ale nechali jsme se vyvést autobusem.

Na iDnesu nedávno psali o obrovském problému v HKG, a to o velmi drahém a těžko dostupném bydlení. Je pravda, že jeho hustota zalidnění je nám těžko představitelná a tím, jak je HKG omezen z jihu mořem a ze severu Čínou, nemá už kam dále růst a osobní prostor tu začíná být nedostatková komodita. Co se týče cen bytů, dozvěděli jsme se, že byty normální velikosti v domech v centru postavené do kopce (mají tedy dobrý výhled na moře), ale nijak zvenku krásou neoplývají a vypadají celkem obyčejně, stojí měsíčně 2 miliony Kč!! A prý jsou všechny obsazené.
Struktura obyvatel je taková, že 1% jsou miliardáři, pocházející hlavně z Číny a třeba něco vynalezli a vydělali jmění. Pak je 5% milionářská. 90%  obyvatel nedosáhne na průměrnou mzdu.

Další náš výlet byl do oblasti New Territories, což je jedna z administrativních oblastí HKG a nachází se severně od přelidněného centra a blízko hranic s Čínou. S HKG jak ho známe nemá moc co společného, nejsou tu vysoké budovy ani hluk, naopak hodně lesů i pláží. Oproti náročnějšímu výstupu na Lantau byla tohle příjemná procházka jako v Českém ráji:-) Problém byl v tom, že jsme ten den vstávali hodně pozdě a metrem to do těchto končin trvá přes hodinu a půl, na začátek trasy jsme se dostali okolo jedné hodiny odpolední. Zhruba v šest hodin se už stmívá a ke konci jsme museli skoro utíkat, abychom nezůstali sami ve tmě v neznámých lesích. Taky jsme neměli úplně vymyšlenou cestu zpět k metru, protože jak jsme si uvědomili, šance chycení taxi byla skoro nulová – byli jsme opravdu v hodně opuštěném kraji. Naštěstí se problém vyřešil sám, protože jsme pár minut před plnou tmou došli na konec treku, kde byla zastávka autobusu jedoucí k zastávce metra. Paráda:-)

Místa, která jsme v HKG chtěli navštívit, jsem hledala na stránkách www.topchinatravel.com. Treky jsem hledala podle mapy na internetu – prostě jsem si zvolila oblast, kam jsme chtěli jet a koukala se, zda tam není už nějaká trasa připravená (což většinou byla – HKG je rájem turistiky) a nebo jsem si nějakou vymyslela a zapsala si záchytné body po trase. Správnost cesty jsme si pak ověřovali v navigaci v telefonu. Taky bylo důlěžité si předem najít cestu k začátku trasy. Některé byly blízko stanice metra, případně autobusu nebo jsme si museli vzít taxi – autobusy do hodně odlehlých míst nejezdí.

Měli jsme v záloze ještě jeden výlet do parku Sai Kung, z čehož nakonec sešlo, protože jsme si toho naplánovali moc a vše se nakonec stihnout nedalo. Jedno ráno jsem byla tak vyřízení, že jsem nemohla ani vstát z postele, takže Miro šel na jeden trek (ten nejznámější – Dragon´s Back) sám s kamarádem, co v HKG bydlí a pracuje. Já jsem se k nim připojila až později.

V HKG žije velké množství žen z Malajsie a Indonésie, které tu pracují většinou jako opatrovnice dětí a pomocnice v domácnosti u čínských rodin. Jejich pracovní den začíná v 7 hodin ráno a končí v 10 večer. Pracují 6 dnů v týdnu, jen neděle mají volné. Ty tráví tak, že společně s ostatními dívkami pořádají pinkiny kdekoliv je místo, klidně i na ulici na betonu metr od silnice. Společným znakem jsou velké krabice s jídlem, ležení na rozložených krabicích nebo dekách, různý stupeň zahalení a to, že tyto komunity jsou těsné tak, že jim nahrazují rodinu, která v naprosté většině zůstala domav rodné zemi. Nezřídka to jsou ženy, které tu pracují a posílají domů peníze svým malým dětem, o které se zatím starají prarodiče. Domů jezdí zhruba 2x ročně. Teprve po sedmi letech pobytu v HKG člověk může zažádat o povolení k trvalému pobytu a tím se dostane k lepším pracovním nabídkám.

Poslední věc, o kterou bych se s vámi chtěla podělit, je náš výlet do Macaa. Macau bylo v letech 1887-1999 portugalská kolonie, nyní je stejně jako HKG součást Číny s vysokým stupněm autonomie. Pozůstatky portugalské kultury jsme si všimli už při plánování tohoto výletu a zkoumání možností dopravy; autobusové zastávky i pamětihodnosti jsou nazvané portugalsky (portugalština je i úřední jazyk). Historické centrum je dokonce součástí UNESCO. Možností dopravy do Macaa je více, my využili trajekt, který z HKG funguje jako součást městské dopravy a jezdí každých 15 min, ve špičce dokonce po 5 minutách. Lístek jsme měli koupený den předem přes internetové stránky dopravce. Macau je opravdu malý a historické centrum se dá projít za dopoledne. My za celý den (10 hodin chození) jsme Macau prošli skoro celé.

V létě 2015 jsme navštívili Madeiru, což je ostrov v Atlantiku patřící pod Portugalsko, a proto jsme se na výlet do Macaa hrozně těšili. Tak trošku už jsme přesyceni čínskou moderní “architekturou” a do Macaa promítli veškeré své fantazie o kráse, co jsme znali z Madeiry. No ale jak to tak bývá, přehnaná očekávání se málokdy naplní a středomořský styl a čínské paneláky moc dohromady nejdou.

Jako první jsme jeli autobusem na Senado Square – hlavní náměstí a vyhledávaný turistický cíl. Uprostřed náměstí bývá fontána, teď můžete vidět na fotce níže, během vánočních svátků tak je něco jako vánoční dekorace:-) A taky Miro studující trasu. Náměstí je opravdu malinké, nicméně naše srdce zaplesalo, že konečně vidíme oblohu bez vysokých budov a domečky nám připomínaly evropský styl, pravda, s čínskou ošuntělostí:-)
Pokračovali jsme dál hlavní třídou a dá se říci, šli jsme tam, kam nás nohy vedly. V malých obchůdcích prodávaly své zboží místní obchodníci nebo světově známí prodejci. V centru také bylo velké množství kostelů s interiérem, který byste si snadno spletli s tím evropským.

Další významná pamětihodnost je ruina St. Pauls Cathedral. Jsou to pozůstatky kostela ze 17. století. Samotný kostel je docela zajímavý, nicméně čím déle jsme v Macau byli, tím více pro nás bylo rušivý typické čínské domy s neopravenými fasádami a nepořádkem všude možně. 

Vysoká budova v pozadí se nazývá Grand Lisboa a je to hotel a casino. Casina se nacházejí v jižní části hlavního poloostrova a také na jižním ostrově, kde sídlí i největší casino Venetian, kam jsme se šli navečer také podívat. Macau obecně je (nebo spíše bylo) městem hazardu a co do objemu peněz bylo významnější než proslulé Las Vegas. Před pár lety ale čínská vláda podmínky pro hazardní hry hodně omezila a síla Macaa postupně slábne.

V centru jsme marně hledali nějakou venkovní kavárnu, kam bychom si mohli sednout na kávu, nebo i třeba nějakou typickou portugalskou kuchyni, protože jsme na Madeiře ochutnali místní specialitu – rybu Espadu, a chtěli jsme si ji dát. Ale chyba lávky – nikde žádné restaurace ani místa pro ranní kávu, jen rychlé nudle nebo McDonald. Portugalskou atmosféru jsme prostě hledali marně.
Při zpáteční cestě našeho okruhu centrem jsme došli na další náměstí, na kterém bylo něco jako vánoční trhy a nový symbol čínských Vánoc – vánoční pandy:-) Také jsme si všimli, že na Senado Square a jeho bezprostředním okolí to bylo přecpané turisty; zbytek města byl poloprázdný, skoro jako město duchů. 

Odpoledne jsme pěšky došli do jižní části hlavního poloostrova, kde se nacházejí kancelářské budovy, hotely i casina. Asi nejvýznamnější je již zmiňovaný Grand Lisboa a ostrovní Venetian. Nejvyšší stavbou v Macau je Macau Tower vysoká 338 metrů – viděli jsme jí jen zdálky.

Do casina jsme si hrozně chtěli jít i zahrát. Když už jsme měli tu možnost, šli jsme právě do Venetianu. Ve spodních patrech jsou casina, obchody, bazény, vyšší parta fungují jako hotel. Trochu jsme se báli, že nás dovnitř nepustí, že nevypadáme jako Číňané a už vůbec ne jako boháči, ale vstup do casina mají úplně všichni – tedy ti, kteří dosáhli 18 let věku. Když si nejsou jistí, chtějí pro kontrolu vidět pas. Vnitřní prostory byly neuvěřitelně velké a všude bylo plno lidí. Hlavní casino bylo velké jako 4 fotbalová hřiště a bylo zakázáno fotit, ale pár snímků jsem narychlo tajně udělala:-) Šli jsme si zahrát ruletu a oba jsme si vsadili po 100 penězích. Miro ty své hnedka prohrál:-), takže jsem se stala živitelem rodiny já a 100 peněz jsem zodpovědně rozmnožila na 300. V tom rauši z vyhraných peněz jsem začala dělat neuvážená rozhodnutí, a měla jsem za chvíli taky nulu:-) Pak jsme tam dali další stovku a zase to nevyšlo, tak jsme radši šli:-) No a z toho stresu jsem u rulety zapomněla telefon a zjistila jsem to až venku. Naštěstí nám paní co tam seděla řekla, že ho dala ochrance. Odvedli si nás do “backoffice”, kam nám po chvilce telefon ochranka přinesla.

Pak už jsme se pomalu vydali autobusem zpět k přístavu, odkud opět trajektem zpátky do HKG. Cestou jsme se při čekání na autobus podívali i do ostatních casin, ale zevnitř nebyla tak působivá jako zvenku.

Sečteno podtrženo, Macau na nás velký dojem neudělalo. Možná jsme měli velká očekávání, možná už opravdu není Macau to co bývalo ještě před pár lety. HKG má vlastní ekonomiku a svoje kouzlo, Macau svoje jméno založilo na penězích od bohatých hráčů hazardu, kterých ale ubývá a město působí velmi smutně a prázdně a které nemá nic jiného nabídnout. Centrum bylo hezké, ale i pozůstatky z koloniální doby jsou překryty čínským životním stylem a všechno dohromady to působí spíše komicky. Tradovalo se, že pokud se tady postavilo casino, za pár měsíců byla investice splacena. V současné době se ale moc nových casin nestaví a spíše ty staré pomalu zanikají.

Přátelé, pokud jste dočetli až sem, gratuluji a děkuji:-) Ale koukám, že jsem skončila trochu negativně. Abych to nějak odlehčila, tak nebuďte smutní z trochu smogu, co je teď v Čechách. Co jsem koukala, tak index smogu, při kterém se v Čechách zavírají továrny a omezuje se provoz aut, tak takovou úroveň tady máme skoro trvale od října cca do dubna:-) A to je myslím ideální povzbudivá informace na konec článku:-)

Mějte se fajn a ahoj!

Read More

Lorraine říkala, že…

Zdravím z Číny,

Lorraine je moje učitelka čínštiny a bydlí ve stejném domě jako my, úplně v nejvyšším patře. Vystudovala ekonomii na univerzitě v Šanghaji, kde také později pracovala ve financích a poznala svého budoucího amerického manžela. Potom se přemístili do Pekingu, ale suché a prachové severské klima jim nesvědčilo, a proto se vrátili zpět do Changshy. Přesněji řečeno hlavně ona, protože manžel John je právník a pobývá většinu času služebně v Nairobi v Keni. Takže máme docela věcí společných.
Lorraine už od začátku nebyla jako typická Číňanka. Dost dlouho si držela odstup a několik měsíců jsme se nebavily o ničem soukromém a po konci hodiny se okamžitě zvedla a odešla. Ani jsem ji nikdy neviděla se usmát nebo mluvit o sobě. Dost se změnilo po příjezdu z mé zatím poslední návštěvy Čech, kdy jsem jí donesla dárek – malý kapesní kalendář s obrázky Prahy. Moc jí to potěšilo a od té doby se pomalu sbližujeme. A protože je hodně chytrá a vzdělaná a máme k sobě důvěru, začala jsem se jí ptát na různé věci, které mě o Číně i o jejich životě zajímají.

  • Proč chtějí být všechny Asiatky bílé? Tohle je asi typický první dojem z Asiatů. Všichni mají černé vlasy i oči a pleť jako z alabastru. Nám, bílým Evropanům, se naopak tmavé typy líbí a Číňanka s tmavou opálenou pletí a třeba s výrazně namalovanou pusou je pro nás atraktivní. Jejich snahu o bílou pleť shledáváme spíše zbytečnou, nicméně Lorraine říkala, že tím, že mají všechny stejně tmavé oči a vlasy a také jejich obličej není tak klenutý jako obličej Evropana, chybí jim v obličeji kontrast a jejich tvář je pak plochá a splývá. Je to stejný princip, jako když si Evropanky bez minimálně namalovaných očí připadají nevýrazně, protože naopak celá plocha jejich tváře a někdy i vlasů je příliš světlá. Další důvod je i to, že v dobách prastaré Číny byly všechny dívky z vyšší společnosti vzdělané, věnovaly se studiu a nemusely pracovat na polích, a tudíž byly jako stěny. Téměř nemocný vzhled byl žádoucí. Bílá kůže je dobré znamení nejen u žen, ale i u mužů,u nichž je bílá kůže znamením, že pracují někde v bance a mají peníze. Tak jsem jí řekla, že u nás je bílá kůže a mrtvolný vzhled znamením, že jsi ouřada u počítače a nemáš peníze na dovolenou.
  • Proč je tu Předseda stále tak populární? Už jenom to, že jeho portréty a odkazy nacházíme všude (dokonce i na VŠECH bankovkách), je znamení toho, jak je jeho kult stále živý a jeho otevřené urážení by znamenalo okamžitou zpětnou jízdenku domů. Jednou mi o něm něco vyprávěla a bylo to samé Předseda sem, Předseda tam. Tak jsem jí řekla, že na Západě na něj máme jiný názor než naprostá většina Číňanů. Řekla jsem jí proč a naše výhrady chápala, nicméně v očích velmi hrdých Číňanů je to prostě ten, který dokázal sjednotit všechny rozdrobené národy do jednoho a bojoval za čínskou jednotu. Díky jemu se mohou bránit Japoncům a dalším narušitelům jako jeden velký a silný národ.
  • Proč tak nesnáší Japonce? Čínská hrdost je velmi silná a stejně tak i paměť, s jakou si pamatují všechny nepravosti, které na nich jiné národy napáchali. Francouze, kteří rozdrancovali kulturní bohatství a odvezli si ho do evropských muzeí, Angličany, kteří rozpoutali opiovou válku a obsadili jejich území. Japonci jim obsadili území i vraždili nevinné obyvatelstvo, což je úplná zrada a velmi špatně to nesou. Musí být proto stále silní a držet v jednotě a nedopustit, aby na nich další národy a Japonsko obzvlášť mohlo páchat zločiny. Lorraine se mě zeptala, jestli taky nenávidíme Němce a nebo Rusy, že nám provedli mnoho zlého. Tak se trochu divila, že jako nikoho nenávidíme a vycházíme spolu celkem dobře. Podle ní se na tyto hrůzy nesmí zapomenout, neb to dává šanci tyto zločiny zopakovat.
  • Proč neudržují stavby v dobrém stavu? Všude okolo se staví. Staví se domy, obchodní centra, silnice. V Šanghaji se staví také, ale už ne takovým tempem jako před dvaceti lety. Menší provinční města přišla na řadu teď. Bohužel to dělají z našeho pohledu velmi neefektivně, jelikož domy postavené před pěti lety vypadají jako dvacetileté, a dvacetileté vypadají jako přes ně přešlo tornádo. Místní řemeslníci neznají pravidelnou údržbu a raději budovu strhnou, než aby jí opravili. Lorraine mi pověděla, že tyto moderní materiály přišly ze západu a jsou tu zatím příliš krátkou dobu, aby se místní stavitelé (tj. původem rolníci a zemědělci) s nimi naučili zacházet a zjistili, jakým způsobem reagují v jejich klimatických podmínkách. Byli totiž zvyklí starat se o dřevěná a hliněná obydlí. Od západních kolegů se sice inspirovali při projektování a vlastní stavbě, nicméně si jaksi zapomněli vzít informace o následné údržbě.
  • Proč se nemá Číňanům sahat na hlavu? Podle tradičního čínského cvičení je horní šípový šev na lebce jedním z bodů na těle, jehož stisknutí správnou technikou může způsobit smrt. Hlava je také místo, kde vedou důležité energetické dráhy. Nakonec, hlava je místo, kde sedí Buddha. Díky všem těmto důvodům je hlava posvátná a zároveň velmi zranitelná, proto i velmi blízcí lidí si na vrchní část hlavy nesahají.
  • Proč je svobodná žena po třicítce považována za divnou? Ve městech se situace blížící se západu běžnější a více akceptovanou, nicméně na venkově je stále běžné co nejdříve se vdát a mít děti. Pokud se tak nestane, buď neumíte vařit, nebo se příliš věnujete kariéře. O ženě, která je po třicítce sama, se říká “maso, které ani pes nežere.”

Zajímá vás něco dalšího, na co se mám Lorraine zeptat? Dejte mi vědět do komentářů a určitě nebude chybět další pokračování:-)

Hezké Vánoce:-)

    Read More

    Zhangjiajie aneb kde se natáčel film Avatar

    Zdravím z Číny,na psaní tohoto článku jsem se obzvláště těšila. Jednak proto, že i pro vás to možná bude zajímavější vidět, jak reálně vypadá místo, které všichni znáte, a také pro mě, jelikož těch pět dní strávených v horách pro nás bylo jedním z nejk…

    Read More

    Hengshan – posvátné hory

    Zdravím z Číny,podzim se tu ukázal v plné síle, což zde v Číně znamená téměř neustálé mrholení, déšť a mlhy. Některé stromy zde hrají všemi barvami a nakonec opadají, ale většinou tu roste stálezelená a neopadávající vegetace. Pokud se ale na pár dní o…

    Read More