Singapur: … To Hit (2. část)

Zdravím z Číny,

a také u druhé části vyprávění o Singapuru, tentokrát ale už zmíním místa, která jsem navštívila a která mě zaujala. Nebude chybět i spousta fotek:-) Při psaní článku jsem si zase krásně zavzpomínala a prohlížela si všechna místa na Google Street View a proklikávala si místa, která jsem navštívila. Takže pokud vás nějaké místo z fotek zaujme, podívejte se na Street View, jak to vypadalo ve skutečnosti:-)

Singapur barevný

Nejbarevnější ulice (resp. její část) Singapuru je bezesporu Joo Chiat Road 287. Objevila jsem jí náhodou, kdy se mi do ruky dostala brožurka o Singapuru a při jejím listování jsem narazila právě na tuto ulici, která, ač není přímo v centru a nepatří k hlavním lákadlům Singapuru, je turisty hojně vyhledávaná. (V době mé návštěvy jich tam bylo asi deset a musela jsem čekat nějakou dobu než mi odešli ze záběru:-)) O to větší radost jsem měla, když jsem zjistila, že se nachází asi 500 metrů od mého hotelu:-) Zajímavé na těchto domečkách to, že ač jich není mnoho (jen zhruba deset malých po obou stranách), hrají všemi barvami.


Další barevnou budovou je bývalá policejní stanice na Hill Street 140. Tato stavba v současnosti slouží jako sídlo ministerstev pro mládež, komunikaci a kulturu. Takto barevná okna ale budova neměla vždy, barevný nátěr získaly až po rekonstrukci v roce 2000. Opět je to místo, které nenajdete na předních místech průvodců, nicméně pokud budete mít cestu poblíž – a věřím, že budete, nachází se totiž v centru – zaskočte sem, je to zajímavé vidět:-)


Co ale ve všech průvodcích určitě najdete, jsou singapurské čtvrti Chinatown a Little India. Původně jsem tam zavítat ani nechtěla, protože Chinatown si v Číně užívám každý den a myslím, že by mě to asi ničím novým neoslnilo. Indie mi je taková spíš protivná, takže ani tam jsem návštěvu neplánovala. Nicméně se to stalo asi čtvrtý den mého pobytu; dostala jsem chuť na „domácí“ jídlo, a to okamžitě:-) Taxíkem jsem se nechala odvést do ulice, kde bylo nejvíc restaurací, urychleně do jedné z nich vstoupila a naobjednala si svá oblíbená čínská jídla. Hned mi pak bylo líp:-) Po zběžné procházce okolí jsem konstatovala, že čtvrť je plná restaurací, obchodů se suvenýry, masážních salonů a že celkově to není vůbec zajímavé ani něčím nové…

 

Do Little India jsem se nakonec zaskočila také podívat, holt jsem se nějaký den nacházela poblíž a tak jsem si řekla, že si skočím pro změnu na indické jídlo a pak že se trochu projdu. Jaké bylo indické jídlo fakt nedokážu říct, jelikož všechny druhy omáček pálily stejně, ať se na mě nikdo nezlobí:-) Jinak všude bordýlek, lidé se povalují na zemi, když trochu člověk uhne z hlavního koridoru, bordel jak prase všude a k tomu divný lidi.  Já návštěvu těchto čtvrtí doporučuji spojit s obědem/večeří a pak krátkou procházkou; vydat se sem na celý den s nadějí, že tu objevím něco fakt zajímavého, to tedy rozhodně ne.

Singapur zelený

Na to, jak malý Singapur je, se do něj vejde překvapivě velké množství zelených ploch. Samozřejmě, že většina z nich je uměle vybudovaná, ale tahle skutečnost vám nijak nebrání tyto parky obdivovat. Jeden z nejkrásnějších a také nejznámějších je park Gardens by The Bay, který se nachází v těsné blízkosti známého hotelu Marina Bay Sands, o kterém se zmíním ještě později. Vstup do zahrad je zdarma. Pokud ale chcete navštívit Flower Dome, Cloud Forest a nebo se vydat na Skyway mezi legendárními Supertree Grove, musíte nějaké ty drobné obětovat:-) Každý večer po setmění začíná ve střední část parku právě u těchto „stromů“ světelná show doprovázená hudbou. Je to krásné, ale řekla bych, že už to trochu zavánělo kýčovitostí:-) Jak představení probíhá, se můžete podívat na krátké video zde – názor si udělejte sami:-) Jinak samotná zahrada je vymyšlená skvěle, doslova na každém rohu bylo něco, co zaujalo vaši pozornost, ať už květiny, akvária, fontánky, nebo i koutek pro děti, kde se mohou zvlažit studenou vodou.

Další krásnou zahradou je Botanická zahrada. Byla založena v 19. století a v roce 2015 dostala to nejvyšší ocenění, které mohla, a to bylo zařazení na seznam světového dědictví UNESCO. Zahrada je neuvěřitelně rozlehlá a mě trvalo 4 hodiny, než jsem ji celou prošla. A to jsem určitě neprošla všechny cestičky a uličky, kterých je zahrada plná. Nejkrásnější část zahrady se věnovala orchidejím.

East Coast Park je trochu mimo hlavní zájem turistů, ale o to víc ho využívají místní ke sportu, společnému posezení, případně koupání v moři:-) Z pláže je vidět velké množství lodí, které tu kotví. Pokud tedy hledáte nějaké klidné místo s procházkou na pláži a chcete pozorovat, jak místní tráví volný čas, bude se vám tu rozhodně líbit:-) Park lemuje celé jihozápadní pobřeží v délce zhruba 7 kilometrů – takhle dlouhá procházka bez přerušení po pláži je výzva:-) Navíc čím víc se budete blížit k východní část ostrova, tím bližší budete vidět vzlétající a přistávající letadla – tím směrem je totiž letiště.

Posledním „zelenou plochou“, kterou bych chtěla zmínit, je centrální oblast Singapuru, kde se nachází hned několik přírodních rezervací. Je to v podstatě jediná původní zelená plocha, která nebyla zastavěna a její plocha vzhledem k velikosti celého Singapuru není nezanedbatelná. Nacházejí se tam původní pralesy (kdysi tu žili tygři), nádrže jako zásobárna pitné vody, bokem je i singapurská ZOO a safari. Já se jednoho sobotního rána vydala do rezervace Bukit Timah, kde se nachází nejvyšší hora Singapuru. A ta hora je tak vysoká, že by nejvyšší budově v SG sahala zhruba do půlky:-) Takže mě čekalo vyloženě himalájské stoupání:-) Nicméně i když hora  (resp. zarostlý pahorek) jako taková vysoká není, cesta k ní je lemovaná původním lesem, tvořena prudkým stoupáním i klesáním a samozřejmě vlhkostí jako v sauně. Zpocená jsem byla fakt jak po vysokohorském treku. Já jsem se prošla napříč celou oblastí, jednou stranou nahoru a opačnou po hřebeni zase domů. Potkávala jsem tam celkem dost lidí, všichni ve sportovním a běhali nahoru dolů. I zvířátka sem viděla, malé opičky a nebo i jiná, která zas tak hezká nebyla:-)

Singapur vzdělaný

V celém městě je k nalezení opravdu spousta muzeí. Tím, jak to tu je národnostně pestré, tak každé etnikum má svá muzea a různé výstavy a člověk se dozví hodně informací. Já osobně navštívila Národní muzeum, kde sídlí expozice o historii Singapuru, s výstavou dobových oděvů, a celkově jakým způsobem se vyvíjel život zde. 
I když se to nezdá, tak muzeum se dá najít i uvnitř tohoto „Lotosového květu“. Jeho název je ArtScience Museum a velká část jeho expozice je podzemí. V horních patrech, tedy přímo v „listech“, jsou jen menší, často dočasné výstavy. Já jsem tam navštívila interaktivní výstavu o architektuře Zahy Hadid. Celkově návštěva tohoto muzea doporučuji spíš s dětmi, protože vaše dítě bude při návštěvě stálé podzemní expozice chrochtat blahem. Je to plné zvířátek, skákajících světelných žabiček po podlaze, příjemné hudby, hýbajících postav a celé to hrozně působí na emoce. 
Fotka muzea je pořízena v podvečer, kdy se slavili oslavy dne nezávislosti a všichni čekali na blížící se ohňostroj, takže bylo všude hrozně moc lidí. Ale v normálním provozu tam tolik lidí není:-) Jinak, já jsem čekaní na ohňostroj vzdala a šla radši spát, nějak mi ty davy nedělaly dobře:-)

Singapur čistý (?)

Tohle je hodně zajímavé téma. Ze všech zdrojů se ke mně dostávala informace, že je Singapur nebesky čistý. Ne, je víc než čistý, je přímo nebeský. Ok, může být.. Nicméně já viděla něco jiného. V centru města je samozřejmě vymeteno dokonale (to ale v Shanghaji na Bundu a na Pudongu taky), ale jakmile člověk vyjede trochu více z centra do míst, kde lidé skutečně žijí a bydlí, to taková hitparáda není. Je to ale vše vidět až na druhý pohled. Tedy takhle, on čistý samožejmě je, ale ne tak, jak jsem se všude dočetla. Schválně jsem jeden den na cestě z metra na hotel vytáhla foťák a fotila u cesty první odpadky, na které jsem narazila. Žádné cílené hledání, ležely necelý metr od  celkem frekventovaného chodníku. A nebyly jenom tady, když se na to člověk začne soustředit, nacházeli jsme je fakt často.

Jeden taxikář mi pověděl, že Singapur byl kdysi opravdu čistým městem a že nikdo takto odpadky nevyhazoval. Od doby, kdy do země začali jezdit přistěhovali z Indie, Pákistánu a podobných pořádkumilovných zemí, nedá se dodržování pořádku uhlídat. To určitě může být důvod zvýšeného nepořádku, co ale nepochopím je to, proč se ty odpadky neuklízí. Po celém městě jsme neviděli ani jednu uklízecí četu nebo kohokoliv, kdo by ty ulice uklízel. Čekala bych, že pokud si na pořádek potrpí, tak ho alespoň budou udržovat…
Nicméně, celé město se snaží žít velmi ekologicky, tj. žádné znečištění vod (i přes vytíženost přístavu), vzduch čistý, voda z kohoutku pitná ( v Asii rarita), na zastávkách jsou bilboardy propagující recyklaci elektroniky, šetření jídla a podobně.
 

Singapur zábavný

Pokud si chcete užít trochu zábavy, a zvlášť, pokud jste s dětmi, doporučuji ostrov Sentosa. Tam můžete navštívit zábavný park Universal Studios, obří akvárium, 4D kina, výstavu motýlů a mnohé další. My tam chytli brutální déšť, takže jsem ani foťák skoro nevytahovala, ale za návštěvu to stojí, pokud tedy máte v Singapuru více dní. Pokud jste pouze na skok, asi bych čas využila trochu jinak, tedy pokud podobné parky nejsou naším koníčkem:-) I když obří akvárium se nám líbilo moc:-) Samozřejmostí jsou i hotely, restaurace, nákupy suvenýrů. 
Zábavu si ale můžete užít přímo na letišti Changi. Letos se po páté v řadě stalo nejlepším letištěm na světě. Ptáte se proč? Určitě díky skvělé organizaci, přesným odletům i příletům, ale také i kvůli extra službám jako jsou například lázně, kino, počítačové hry, relaxační zóny a dokonce i kaktusová, slunečnicová a orchidejová zahrada, kreativní zóny pro děti, skluzavka, motýlí zahrada a mnohem víc. 

Singapur bohatý

Už v minulém článku jsem uváděla, že Singapur i přesto jak je malý, tak jeho ekonomika stále frčí jako blázen a vysoká životní úroveň je znát. Jako výstavní síň luxusu a nákupů je považována Orchard Road, na které najdete nákupní centra, luxusní butiky i nejlepší restaurace.

Šli jsme se podívat také k mrakodrapu One Raffles Place, což je nejvyšší budova v Singapuru (282 metrů). Vrchní část budovy je otevřená a složí jako vyhlídka na město pod jménem 1-Altitude. V noci se vyhlídka mění na otevřený bar a tak jsme seděli, popíjeli koktejly a užívali si výhled na město:-)
Obecně procházky nočním městem mám hrozně ráda, protože není takové teplo a vše krásně svítí. Nejhezčí pohled na noční město byl pro mě zatím pohled na centrum Hongkongu z Victoria Peak a také panorama Pudongu focené z Bundu:-) ale musím říct, že i noční Singapur si nás získal. A taky hrozně ráda pořizuji fotografie nočních měst a obzvlášť ty panoramatické, které jsou složeny třeba ze šesti fotek a pak doma doufám, že se to během postrpocesu nějak nepokroutí nebo tak něco:-) I když někdy je to trochu boj. Vše samozřejmě musí být nastaveno manuálně, upevněno na stativu s otočnou hlavou a na pevném podkladu. Každá z fotek se exponuje více než 10 vteřin a každé rozhýbání je znát. Fotka z vyhlídky je složenina 8 fotek (na konci pak samozřejmě ořezána) – 4 nahoře a 4 dole, foťák na stativu na stole, ve výši dvou metrů (lezla jsem k němu po barové židličce), aby byl výš než sklo okolo nás. V té výšce foukalo jako blázen, zázrak, že se stativ nepohnul…

A jaká že je poslední perla? No přece když to začalo SHITEM, musí to skončit HITEM, a to ne jen ledajakým! Perla Singapuru – hotel Marina Bay Sands!:-) 

Pětihvězdičkový hotel je jeden z legendárních hotelů a my si prostě nemohli nechat ujít příležitost si v něm pár nocí nepospat. Největší lákadlo tohoto hotelu je ovšem střešní bazén s výhledem na záliv. V tomhle hotelu jsme bydleli poslední dvě noci a bylo mi fakt líto, když jsme odjížděli, protože v tom bazénu by mohl být člověk napuštěný snad napořád:-)

Pokud jste dočetli až sem, gratuluji k dobrému výkonu:-) Tímto kapitolu zvanou Singapur uzavírám, takže další článek už bude o něčem jiném – možná o Žlutých horách, to se ještě uvidí:-)
Doufám, že vás Singapur oslnil stejně jako mě a pokud budete mít na cestách možnost na pár dní se stavit v Singapuru, tak neváhejte, a pokud vám info z článku pomůžou k plánování co vidět a nevidět, budu jen ráda:-)
Ahoj
Lenka

Read More

Prodloužený víkend v Pekingu: Zakázané město, Mao na náměstí, Čínská zeď

Zdravím z Číny,

Minulé články byly trochu z jiného soudku, nicméně si myslím, že i pár slov o čínském stravování a jejích principech si našlo své čtenáře:-) Nicméně tentokrát se podíváme na mé klasické články, tedy na naše výlety po Číně. 
Už jsme tu více než rok (návrat domů se nezadržitelně blíží) a řekli jsme si, že jsme sice byli v každé malé prdelce ve střední Číně, ale ty největší historické památky nacházející se v blízkosti Pekingu nás zatím míjely. Proto jsme se rozhodli, že si Miro vezme dva dny dovolenou a spojíme to ve čtyřdenní výlet do čínského hlavního města. V Shanghai panovalo (a stále panuje) velké vedro, dokonce jsme četli zprávu, že toto léto je extrémně teplé a jeden den byl dokonce nejteplejší za posledních 145 let – pocitová teplota atakovala padesát stupňů. Ideální počasí na túry po rozpáleném městě:-) Ale holt času už moc není a příští rok bůhví co bude, takže jsme prostě vyrazili:-)
Začalo to optimisticky už před odjezdem, kdy nám aplikace ještě doma ukazovala, že letadlo bude mít z důvodu špatného počasí nad Pekingem zpoždění neurčitého času. Raději jsme ale vyrazili i tak na letiště, co kdyby náhodou. Letecký prostor nad Čínou je ve správě armády, takže hlavní příčinou zpoždění letů kromě počasí a přetíženosti letišť je taká např. vojenské cvičení nebo přelety. Nakonec jsme s velkou slávou odletěli tři a půl hodiny po plánovaném odletu. Na hotel jsme si vzali taxi. ubytování jsme měli dopředu zajištěné a schválně jsme si ho vybírali tak, aby bylo co nejvíce v centru a co nejblíže hlavním památkám. Vyšlo nám to skvěle – Zakázané město jsme měli co by kamenem dohodil a kousek doběhl. Ale ještě zpět k hotelu – byl malý, útulný a v brutálně zapadlé uličce hned naproti veřejným záchodkům. Byl ale fajn, podle našeho názoru byl ale hodně vlhký. Vždy, když jsme přišli, jsme cítili zápach jako když se jde pro brambory do sklepa a ručníky nám nikdy neuschly. Nějak už to ale neřešíme:-) Do postele jsme se dostali ve tři ráno a něco nám říkalo, že si další den, výlet do přeplněného Zakázaného města, užijeme hezky v klidu a bez nervů:-)

Zakázané město

Ráno prostě nešlo jinak než se prospat o trochu více než bylo původně v plánu. Zjistili jsme totiž, že po ránu se velké turistické památky navštěvují o dost snadněji. Pokud bychom dorazili na Náměstí nebeského klidu o pár hodin dřív, určitě bychom nemuseli čekat tak dlouho dobu na prohlídku a scan všech příručních věcí. Poté už jsme se po náměstí mohli pohybovat libovolně. Skoro jsem chtěla napsat svobodně, což by byla ironie podle všech těch policistů a kamer na každém sloupu:-) Před vstupem do Zakázaného města jsme si nejdříve obešli právě Náměstí nebeského klidu. Je opravdu obrovské, mně to připomíná jen velkou otevřenou plochu než útulné náměstí evropského typu. Mezi ním a bránou do Města vede velká magistrála, takže se musí chodit podchody. Na hlavní bráně visí přes dvě a půl patra Maoův portét. Nalevo od něj je nápis “ Ať žije Čínská lidová republika“, napravo „Ať žije spojený lid celého světa.“ Na této bráně, tedy Bráně nebeského klidu, právě Mao vyhlásil 1.10. 1949 Čínskou lidovou republiku.

Průchodem pod portrétem jsme prošli na další, o něco menší náměstí, kde se nacházely pokladny, toalety, informační centra a prodejny se suvenýry. Bylo tam neuvěřitelně čilo a fronty před pokladnami nás vyloženě děsily. Naštěstí to šlo celkem rychle. Na doporučení jsme si pak těsně před další bránou, tentokrát už opravdu do Zakázaného města, pořídili audio průvodce v češtině, který měl v sobě zabudovanou GPS a podle toho, kde jsme se zrovna nacházeli, začal do sluchátka povídat zajímavosti o jeho založení, k čemu každý chrám sloužil a různé další informace. Fungovalo to bez problému.
Zakázané město je komplex budov vybudovaný během vlády dynastie Ming. Sídlem císařů byl už od 15. století, nicméně většina budov byla postavvna až ve století 18. Komplex byl přístupný pouze císaři a jeho spolupracovníkům, ostatním byl vstup pod trestem smrti zakázán po celých 500 let. Areál je velký 961x753metrů a na jeho poctivou prohlídku, navíc i přilehlých zahrad, potřebuje člověk skoro celý den.

Barva všech střech v Zakázaném městě je žlutozlatá. Tato barva je v čínské symbolice barvou císařů a jejich paláců. Střechy také vynikají zdobností – mohutný hřeben bývá často prodloužen o tělo a hlavu zvířete – typicky syna dračího krále, vládce moří. Velice starý zvyk je také umisťovat na hranu střechy sochy zvířat, přičemž každé zvíře má svůj důvod a účel. Počet zvířat na každém domu odpovídal sociálnímu postavení majitele, vždy jich je ale lichý počet. Zde, na nejdůležitější budově, Síni nejvyšší harmonie, je jich 11 – maximální možný počet.

Obecně názvy každé z budov byly hrozně vznešené a mimo výše zmiňované jsme také viděli Síň Válečnické udatnosti, Nebeské čistoty, Mentální harmonie a Klidné dlouhověkosti:-)
Peking je hodně často zmiňován v souvislosti s velkým smogem. Je pravdou, že je od moře vzdálen více než Shanghai a že tu moc nefouká, takže je těžší vzduch promíchat. Nicméně v dálce je opravdu znát, že určitě množství prachu ve vzduchu je, nicméně tím, že v Číně nějaký čas žijeme, nás menší viditelnost moc nepřekvapí, ale je asi fakt, že je to v SH o něco lepší. Také jsme slyšeli, že bývá v Pekingu o dost větší sucho díky vyšší zeměpisné šířce, to ale potvrdit nemůžeme.  Počasí jako v prádelně máme toto léto v podstatě všude, takže snížená viditelnost může být způsobena i přítomností vodní páry.

Co se týká Pekingu jako takového, hlavní rozdíl oproti SH kromě toho, že taxíky zde místo VW Santana jsou Hyundai:-), tak nám Peking přišel opravdu spíše politický a spíše než na estetiku se zde hledí na funkčnost. Fasády většiny budov jsou zde z betonu (možná jako ukázka a symbol nezničitelnosti) a nikdo se ani moc nesnaží, aby to na pohled vypadalo nějak esteticky. SH je proti němu více hravá a dá na vzhled a dojem. Mirovi dokonce Peking připadal jako nějaké ruské město. Jediná část města, která nám konečně připadala jako světová metropole byla Beijing CBD (Central Business District), kde sídlí média, banky a služby. Stále je ještě ve výstavbě, ale pár zajímavých architektonických kousků se tam dá najít už nyní. Fotka níže sice není z nejkrásnějších, ale dá se na ní ukázat dvě věci, jednak viditelnost do dálky (čili nic moc) – foceno z vyhlídky z Jingshan Parku rozkládající se přímo nad Zakázaným městem, jednak také pohled na stále se budující business čtvrť CBD. Z mého pohledu je nejzajímavější budova mírně vlevo, což je nové sídlo státní televize CCTV a o kterém ještě budu mluvit později. Focené objekty jsou ode mně vzdáleny cca 6 kilometrů.
Nejvyšší budova na snímku je ještě nedostavěný mrakodrap China Zun, jejíž tvar bude odkazovat na starodávné čínské obchodní čluny. Otevření je plánuje na rok 2018. 

Odpoledne jsme se vydali ještě k Chrámu nebes, který byl bohužel už kolem šesté večer zavřený, ale zahrady kolem něho byly stále otevřené, takže jsme si prošli aspoň ty.

 

 

Velká čínská zeď – Mu Tian Yu

To by nám snad ani nikdo nevěřil, že jsme byli v Pekingu, kdybychom nenavšívili jeden ze symbolů Číny, tedy Velkou Čínskou zeď. Musím přiznat, že jedinou věc závidíme Pekingu oproti SH, která stojí na rovině a dvě stě kilometrů i více na všechny strany jsou zastavěné plochy a jedno město přechází v druhé. V Pekingu stačí vyjet trochu dál za město a už jste v horách. A to, že tam najdete takový poklad jako je Čínská zeď, už je jen třešnička na dortu:-) Hlavní přístupné části zdi jsou tři: Bada Ling, což je Penikgu nejbližší a také nejznámější a nejlidnatější úsek. Zeď je tam ve velmi dobrém stavu, udržovaná, opravovaná, s mohutnými zdmi. Tam my jsme ale nejeli. Ze Zakázaného města i Letního paláce (který na nás vůbec neudělal dojem a mám z něj asi dvě fotky) jsme trpěli fóbií z přelidnění a raději jsme si vybrali o trochu vzdálenější část a také o něco méně monumentální, ale zase útulnou s málo lidmi ( tedy alespoň v dopoledních hodinách). Tato část je jmenuje Mu Tian Yu a nachází se severně od Pekingu asi necelé dvě hodiny jízdy. A jak jsme se tam vlastně dostali? Miro měl od kolegy z práce kontakt na řidiče, který má jako živnost vození turistů ke zdi a zase zpátky, na stejný účel si ho najal i on a byl spokojen. My mu napsali a hned na druhý den nám potvrdil, že má volný termín. V sedm hodin nás vyzvedl na hotelu a už jsme jeli. Jen nás trochu zaskočil tím, že se nevydal nejrychlejší cestou, tedy tou po dálnici, ale jeli jsme okreskou, kde jsme stáli na každé červené. Měli jsme tušení, že tak jede schválně aby nemusel platit extra za dálnici, ale podle jeho ženy, která jela s námi, je to prý kvůli vyhnutí se zácpám na dálnici. Mirův iphone, který neomylně ukazuje veškerou dopravu v celé Číně, ukazoval naprosto průjezdnou dálnici. Nějak jsme to neřešili, navíc když jsme chvilku po půl deváté dorazili na parkoviště. Tam šla s námi paní koupit lístky jednak na autobus, který vedl ke spodní části lanovky, na lanovku a pak i na bobovou dráhu, kterou se dá jet dolů zpátky k autu. Všechny úseky se dají jít i pěšky, ale na to byste potřebovali více času než my; odpoledne jsme měli jiný plán:-) Autobus a lanovka naprostá paráda, čekali jsme vždy jen pár minut – příjemné překvapení:-) Pěšky jsme navíc nešli i z dalšího důvodu – ten den bylo ještě větší vedro než minulé dny, opravdu jsme se pařili, obrovská vlhkost a každý krok byl doprovázen hlasitým funěním a litry potu:-)

Důležité je dát vědět, kdo je tady pán..

Zeď není přístupná po celé své délce mnoha tisíců kilometrů a navíc to rozhodně tedy není procházka po rovině. Zeď je postavená na hřebeni hor a i podle fotek vidíte, že je to stále nahoru a dolů – jednoduchá turistika to není a navíc v tomhle počasí to byl horor. Ušli jsme zhruba 5 kilometrů, takže nic moc…
Dolů jsme chtěli jet bobovou dráhou, ale bylo už kolem poledne a návštěvníků začalo přibývat. Jeli jsme raději opět lanovkou, na kterou se nečekalo. Paní už na nás čekala se slovy „very bjůtyfl, very bjůtyfl“, tak jsme jí to horlivě odkývali, vyfotili si pár fotek a jelo se k dalšímu „bodu zájmu“, tedy národní park Yinshan Talin.

Yinshan Talin

Tohle místo je dá se říci na zpáteční cestě do Pekingu, s malou zajížďkou, a říká se mu také Les pagod. Tip na tohle místo nám dal jeden známý, který v Pekingu žije, jinak bychom na něj stěží narazili – je to poměrně nenápadné místo. A jak jsme zjistili u vjezdu na parkoviště před zavřenou bránou, také už tři roky zavřené a veřejnosti nepřístupné. Prý se tam dá dostat, ale jak? Naštěstí se naši průvodci zeptali místní prodejkyně, a prý nám za 50 RMB řekne kudy se tam jede. Ok, jdeme do toho, paní řekla průvodcům kam mají jet, a asi za dvěstě metrů jsme přijeli ke vstupu z trochu jiné strany. Vzhledem k tomu, že si poctivě zapisujeme všechny výdaje, které v Číně utratíme, dokonce to rozdělujeme do kategorií jídlo, ubytování atd. tak jsme přemýšleli, jestli si zavedeme novou kategorii Úplatky, ale dali jsme to nakonec do Vstupného:-)

Lama Temple

Sice už jsme buddhistických chrámů viděli poměrně dost, Mira jsem přesvědčila, abychom se šli podívat do Lama Temple, který se nachází v centru Pekingu a v něm 18metrů vysoký Buddha vyřezaný z jednoho kusu bílého santalového dřeva. Dokonce je o něm i zápis v Guinessově knize rekordů.
Do chrámů samozřejmě chodí také velké množství lidí, ale ti se většinou umí chovat a potlačují svoji přirozenost, tedy všude být co nejhlasitější. Na těchto místech panuje klid a i když je lidí více, fungují všichni spolu v jednom společenství.

Vedení CCTV

Ještě jednou se vrátíme k budově CCTV.  Jak jsem psala, z hlediska moderní architektury je to jedna z mála budov, která vzbuzuje emoce – jedni ji nenávidí, druzí zbožňují. Mně přijde zajímavá a pokud něco vybočuje z řady, jen dobře:-) Vydali jsem se k ní při soumraku, kdy jsme ji zachytili zespodu ještě za světla a po západu světla hledali místo, ze kterého by byla nejlépe vidět a ideálně, aby bylo výše než úroveň ulice. Náhodou jsme si všimli oproti nově postaveného nákupního centra (teď si nevzpomenu na název, ale na mapách ještě není, myslím, že ještě nebylo oficiálně otevřeno) a v šestém nebo sedmém patře je přístup na otevřenou terasu s restauracemi a s geniálním výhledem právě na CCTV. Takový pekingský Bund:-)

 

 

Sami obyvatelé města prý budovu moc rádi nemají, protože když padne smog a vrchní část budovy není vidět, připomínají jím ptačí nohy. Vžila se také přezdívka Trenýrky.
Vedení CCTV není jediná budova v Pekingu, která měla velké plány, nicméně v následujícím případě se to těžce nepovedlo. Jedná se o nové sídlo čínského Lidového deníku. Původní plán byl pořádně..falický:-)

Zdroj: www. i.telegraph.co.uk

Budovu ještě ani nedostavěli a už byla terčem řady posměšků i na čínských sociálních sítích, takže cenzoři měli plné ruce práce. Hlášky jako „Čínský deník již brzy povstane“ ale cenzorům unikly:-) Na internetu se objevilo také pár vtipných fotomontáží, dámy prominou:-) V Současné době je již budova přestavěna na méně zajímavý tvar:-)

Zdroj: www.i.huffpost.com

Cestou na hotel jsme se ještě stavili u brány Zakázaného města a chtěli jsme si ji vyfotit ještě v noci:-)

Velká Čínská zeď – Gu Bei Kou

Zbýval nám poslední den v Pekingu. Napadlo nás, že ještě před odjezdem na letiště bychom mohli udělat něco šíleného, a to se ozvat našemu panu řidiči, jestli má volno a že bychom chtěli odvést na poslední, třetí část čínské zdi, která je v okolí Pekingu přístupná. Je ale ze všech nejdál a také není zdaleka tak udržovaná a navštěvovaná. Respektive, ona není udržovaná vůbec a myslím, že jak jak jí obyvatelé opustili, tak ji nechali napospas osudu. Pro nás to bylo lákadlo, vidět kus historie bez umělých úprav, daleko od lidí a uprostřed ničeho. Počasí se také vydařilo, v horách skoro žádný smog a za celý den jsme potkali tak 30 lidí, z toho polovina byli běloši. Terén byl opět jako na houpačce, navíc i počasí bylo lepší. Ten den jsme prošli celý přístupný kus zdi a ušli jsme celkem 17 km.

To by bylo vše z našeho výletu po Pekingu. Líbilo se nám to moc a snad se i vám líbilo moje povídání:-) Je skoro půl jedné v noci a já už musím jít spát, protože letím zítra na 14 dní na jazykový kurz do Singapuru. Takže je vám asi jasné, o čem bude další článek:-)

Mějte se fajn a zdravím do Čech, na Slovensko, do Arábie, do Ruska a do celého světa:-)

Lenka

Read More

Prodloužený víkend v Pekingu: Zakázané město, Mao na náměstí, Čínská zeď

Zdravím z Číny,

Minulé články byly trochu z jiného soudku, nicméně si myslím, že i pár slov o čínském stravování a jejích principech si našlo své čtenáře:-) Nicméně tentokrát se podíváme na mé klasické články, tedy na naše výlety po Číně. 
Už jsme tu více než rok (návrat domů se nezadržitelně blíží) a řekli jsme si, že jsme sice byli v každé malé prdelce ve střední Číně, ale ty největší historické památky nacházející se v blízkosti Pekingu nás zatím míjely. Proto jsme se rozhodli, že si Miro vezme dva dny dovolenou a spojíme to ve čtyřdenní výlet do čínského hlavního města. V Shanghai panovalo (a stále panuje) velké vedro, dokonce jsme četli zprávu, že toto léto je extrémně teplé a jeden den byl dokonce nejteplejší za posledních 145 let – pocitová teplota atakovala padesát stupňů. Ideální počasí na túry po rozpáleném městě:-) Ale holt času už moc není a příští rok bůhví co bude, takže jsme prostě vyrazili:-)
Začalo to optimisticky už před odjezdem, kdy nám aplikace ještě doma ukazovala, že letadlo bude mít z důvodu špatného počasí nad Pekingem zpoždění neurčitého času. Raději jsme ale vyrazili i tak na letiště, co kdyby náhodou. Letecký prostor nad Čínou je ve správě armády, takže hlavní příčinou zpoždění letů kromě počasí a přetíženosti letišť je taká např. vojenské cvičení nebo přelety. Nakonec jsme s velkou slávou odletěli tři a půl hodiny po plánovaném odletu. Na hotel jsme si vzali taxi. ubytování jsme měli dopředu zajištěné a schválně jsme si ho vybírali tak, aby bylo co nejvíce v centru a co nejblíže hlavním památkám. Vyšlo nám to skvěle – Zakázané město jsme měli co by kamenem dohodil a kousek doběhl. Ale ještě zpět k hotelu – byl malý, útulný a v brutálně zapadlé uličce hned naproti veřejným záchodkům. Byl ale fajn, podle našeho názoru byl ale hodně vlhký. Vždy, když jsme přišli, jsme cítili zápach jako když se jde pro brambory do sklepa a ručníky nám nikdy neuschly. Nějak už to ale neřešíme:-) Do postele jsme se dostali ve tři ráno a něco nám říkalo, že si další den, výlet do přeplněného Zakázaného města, užijeme hezky v klidu a bez nervů:-)

Zakázané město

Ráno prostě nešlo jinak než se prospat o trochu více než bylo původně v plánu. Zjistili jsme totiž, že po ránu se velké turistické památky navštěvují o dost snadněji. Pokud bychom dorazili na Náměstí nebeského klidu o pár hodin dřív, určitě bychom nemuseli čekat tak dlouho dobu na prohlídku a scan všech příručních věcí. Poté už jsme se po náměstí mohli pohybovat libovolně. Skoro jsem chtěla napsat svobodně, což by byla ironie podle všech těch policistů a kamer na každém sloupu:-) Před vstupem do Zakázaného města jsme si nejdříve obešli právě Náměstí nebeského klidu. Je opravdu obrovské, mně to připomíná jen velkou otevřenou plochu než útulné náměstí evropského typu. Mezi ním a bránou do Města vede velká magistrála, takže se musí chodit podchody. Na hlavní bráně visí přes dvě a půl patra Maoův portét. Nalevo od něj je nápis “ Ať žije Čínská lidová republika“, napravo „Ať žije spojený lid celého světa.“ Na této bráně, tedy Bráně nebeského klidu, právě Mao vyhlásil 1.10. 1949 Čínskou lidovou republiku.

Průchodem pod portrétem jsme prošli na další, o něco menší náměstí, kde se nacházely pokladny, toalety, informační centra a prodejny se suvenýry. Bylo tam neuvěřitelně čilo a fronty před pokladnami nás vyloženě děsily. Naštěstí to šlo celkem rychle. Na doporučení jsme si pak těsně před další bránou, tentokrát už opravdu do Zakázaného města, pořídili audio průvodce v češtině, který měl v sobě zabudovanou GPS a podle toho, kde jsme se zrovna nacházeli, začal do sluchátka povídat zajímavosti o jeho založení, k čemu každý chrám sloužil a různé další informace. Fungovalo to bez problému.
Zakázané město je komplex budov vybudovaný během vlády dynastie Ming. Sídlem císařů byl už od 15. století, nicméně většina budov byla postavvna až ve století 18. Komplex byl přístupný pouze císaři a jeho spolupracovníkům, ostatním byl vstup pod trestem smrti zakázán po celých 500 let. Areál je velký 961x753metrů a na jeho poctivou prohlídku, navíc i přilehlých zahrad, potřebuje člověk skoro celý den.

Barva všech střech v Zakázaném městě je žlutozlatá. Tato barva je v čínské symbolice barvou císařů a jejich paláců. Střechy také vynikají zdobností – mohutný hřeben bývá často prodloužen o tělo a hlavu zvířete – typicky syna dračího krále, vládce moří. Velice starý zvyk je také umisťovat na hranu střechy sochy zvířat, přičemž každé zvíře má svůj důvod a účel. Počet zvířat na každém domu odpovídal sociálnímu postavení majitele, vždy jich je ale lichý počet. Zde, na nejdůležitější budově, Síni nejvyšší harmonie, je jich 11 – maximální možný počet.

Obecně názvy každé z budov byly hrozně vznešené a mimo výše zmiňované jsme také viděli Síň Válečnické udatnosti, Nebeské čistoty, Mentální harmonie a Klidné dlouhověkosti:-)
Peking je hodně často zmiňován v souvislosti s velkým smogem. Je pravdou, že je od moře vzdálen více než Shanghai a že tu moc nefouká, takže je těžší vzduch promíchat. Nicméně v dálce je opravdu znát, že určitě množství prachu ve vzduchu je, nicméně tím, že v Číně nějaký čas žijeme, nás menší viditelnost moc nepřekvapí, ale je asi fakt, že je to v SH o něco lepší. Také jsme slyšeli, že bývá v Pekingu o dost větší sucho díky vyšší zeměpisné šířce, to ale potvrdit nemůžeme.  Počasí jako v prádelně máme toto léto v podstatě všude, takže snížená viditelnost může být způsobena i přítomností vodní páry.

Co se týká Pekingu jako takového, hlavní rozdíl oproti SH kromě toho, že taxíky zde místo VW Santana jsou Hyundai:-), tak nám Peking přišel opravdu spíše politický a spíše než na estetiku se zde hledí na funkčnost. Fasády většiny budov jsou zde z betonu (možná jako ukázka a symbol nezničitelnosti) a nikdo se ani moc nesnaží, aby to na pohled vypadalo nějak esteticky. SH je proti němu více hravá a dá na vzhled a dojem. Mirovi dokonce Peking připadal jako nějaké ruské město. Jediná část města, která nám konečně připadala jako světová metropole byla Beijing CBD (Central Business District), kde sídlí média, banky a služby. Stále je ještě ve výstavbě, ale pár zajímavých architektonických kousků se tam dá najít už nyní. Fotka níže sice není z nejkrásnějších, ale dá se na ní ukázat dvě věci, jednak viditelnost do dálky (čili nic moc) – foceno z vyhlídky z Jingshan Parku rozkládající se přímo nad Zakázaným městem, jednak také pohled na stále se budující business čtvrť CBD. Z mého pohledu je nejzajímavější budova mírně vlevo, což je nové sídlo státní televize CCTV a o kterém ještě budu mluvit později. Focené objekty jsou ode mně vzdáleny cca 6 kilometrů.
Nejvyšší budova na snímku je ještě nedostavěný mrakodrap China Zun, jejíž tvar bude odkazovat na starodávné čínské obchodní čluny. Otevření je plánuje na rok 2018. 

Odpoledne jsme se vydali ještě k Chrámu nebes, který byl bohužel už kolem šesté večer zavřený, ale zahrady kolem něho byly stále otevřené, takže jsme si prošli aspoň ty.

 

 

Velká čínská zeď – Mu Tian Yu

To by nám snad ani nikdo nevěřil, že jsme byli v Pekingu, kdybychom nenavšívili jeden ze symbolů Číny, tedy Velkou Čínskou zeď. Musím přiznat, že jedinou věc závidíme Pekingu oproti SH, která stojí na rovině a dvě stě kilometrů i více na všechny strany jsou zastavěné plochy a jedno město přechází v druhé. V Pekingu stačí vyjet trochu dál za město a už jste v horách. A to, že tam najdete takový poklad jako je Čínská zeď, už je jen třešnička na dortu:-) Hlavní přístupné části zdi jsou tři: Bada Ling, což je Penikgu nejbližší a také nejznámější a nejlidnatější úsek. Zeď je tam ve velmi dobrém stavu, udržovaná, opravovaná, s mohutnými zdmi. Tam my jsme ale nejeli. Ze Zakázaného města i Letního paláce (který na nás vůbec neudělal dojem a mám z něj asi dvě fotky) jsme trpěli fóbií z přelidnění a raději jsme si vybrali o trochu vzdálenější část a také o něco méně monumentální, ale zase útulnou s málo lidmi ( tedy alespoň v dopoledních hodinách). Tato část je jmenuje Mu Tian Yu a nachází se severně od Pekingu asi necelé dvě hodiny jízdy. A jak jsme se tam vlastně dostali? Miro měl od kolegy z práce kontakt na řidiče, který má jako živnost vození turistů ke zdi a zase zpátky, na stejný účel si ho najal i on a byl spokojen. My mu napsali a hned na druhý den nám potvrdil, že má volný termín. V sedm hodin nás vyzvedl na hotelu a už jsme jeli. Jen nás trochu zaskočil tím, že se nevydal nejrychlejší cestou, tedy tou po dálnici, ale jeli jsme okreskou, kde jsme stáli na každé červené. Měli jsme tušení, že tak jede schválně aby nemusel platit extra za dálnici, ale podle jeho ženy, která jela s námi, je to prý kvůli vyhnutí se zácpám na dálnici. Mirův iphone, který neomylně ukazuje veškerou dopravu v celé Číně, ukazoval naprosto průjezdnou dálnici. Nějak jsme to neřešili, navíc když jsme chvilku po půl deváté dorazili na parkoviště. Tam šla s námi paní koupit lístky jednak na autobus, který vedl ke spodní části lanovky, na lanovku a pak i na bobovou dráhu, kterou se dá jet dolů zpátky k autu. Všechny úseky se dají jít i pěšky, ale na to byste potřebovali více času než my; odpoledne jsme měli jiný plán:-) Autobus a lanovka naprostá paráda, čekali jsme vždy jen pár minut – příjemné překvapení:-) Pěšky jsme navíc nešli i z dalšího důvodu – ten den bylo ještě větší vedro než minulé dny, opravdu jsme se pařili, obrovská vlhkost a každý krok byl doprovázen hlasitým funěním a litry potu:-)

Důležité je dát vědět, kdo je tady pán..

Zeď není přístupná po celé své délce mnoha tisíců kilometrů a navíc to rozhodně tedy není procházka po rovině. Zeď je postavená na hřebeni hor a i podle fotek vidíte, že je to stále nahoru a dolů – jednoduchá turistika to není a navíc v tomhle počasí to byl horor. Ušli jsme zhruba 5 kilometrů, takže nic moc…
Dolů jsme chtěli jet bobovou dráhou, ale bylo už kolem poledne a návštěvníků začalo přibývat. Jeli jsme raději opět lanovkou, na kterou se nečekalo. Paní už na nás čekala se slovy „very bjůtyfl, very bjůtyfl“, tak jsme jí to horlivě odkývali, vyfotili si pár fotek a jelo se k dalšímu „bodu zájmu“, tedy národní park Yinshan Talin.

Yinshan Talin

Tohle místo je dá se říci na zpáteční cestě do Pekingu, s malou zajížďkou, a říká se mu také Les pagod. Tip na tohle místo nám dal jeden známý, který v Pekingu žije, jinak bychom na něj stěží narazili – je to poměrně nenápadné místo. A jak jsme zjistili u vjezdu na parkoviště před zavřenou bránou, také už tři roky zavřené a veřejnosti nepřístupné. Prý se tam dá dostat, ale jak? Naštěstí se naši průvodci zeptali místní prodejkyně, a prý nám za 50 RMB řekne kudy se tam jede. Ok, jdeme do toho, paní řekla průvodcům kam mají jet, a asi za dvěstě metrů jsme přijeli ke vstupu z trochu jiné strany. Vzhledem k tomu, že si poctivě zapisujeme všechny výdaje, které v Číně utratíme, dokonce to rozdělujeme do kategorií jídlo, ubytování atd. tak jsme přemýšleli, jestli si zavedeme novou kategorii Úplatky, ale dali jsme to nakonec do Vstupného:-)

Lama Temple

Sice už jsme buddhistických chrámů viděli poměrně dost, Mira jsem přesvědčila, abychom se šli podívat do Lama Temple, který se nachází v centru Pekingu a v něm 18metrů vysoký Buddha vyřezaný z jednoho kusu bílého santalového dřeva. Dokonce je o něm i zápis v Guinessově knize rekordů.
Do chrámů samozřejmě chodí také velké množství lidí, ale ti se většinou umí chovat a potlačují svoji přirozenost, tedy všude být co nejhlasitější. Na těchto místech panuje klid a i když je lidí více, fungují všichni spolu v jednom společenství.

Vedení CCTV

Ještě jednou se vrátíme k budově CCTV.  Jak jsem psala, z hlediska moderní architektury je to jedna z mála budov, která vzbuzuje emoce – jedni ji nenávidí, druzí zbožňují. Mně přijde zajímavá a pokud něco vybočuje z řady, jen dobře:-) Vydali jsem se k ní při soumraku, kdy jsme ji zachytili zespodu ještě za světla a po západu světla hledali místo, ze kterého by byla nejlépe vidět a ideálně, aby bylo výše než úroveň ulice. Náhodou jsme si všimli oproti nově postaveného nákupního centra (teď si nevzpomenu na název, ale na mapách ještě není, myslím, že ještě nebylo oficiálně otevřeno) a v šestém nebo sedmém patře je přístup na otevřenou terasu s restauracemi a s geniálním výhledem právě na CCTV. Takový pekingský Bund:-)

 

 

Sami obyvatelé města prý budovu moc rádi nemají, protože když padne smog a vrchní část budovy není vidět, připomínají jím ptačí nohy. Vžila se také přezdívka Trenýrky.
Vedení CCTV není jediná budova v Pekingu, která měla velké plány, nicméně v následujícím případě se to těžce nepovedlo. Jedná se o nové sídlo čínského Lidového deníku. Původní plán byl pořádně..falický:-)

Zdroj: www. i.telegraph.co.uk

Budovu ještě ani nedostavěli a už byla terčem řady posměšků i na čínských sociálních sítích, takže cenzoři měli plné ruce práce. Hlášky jako „Čínský deník již brzy povstane“ ale cenzorům unikly:-) Na internetu se objevilo také pár vtipných fotomontáží, dámy prominou:-) V Současné době je již budova přestavěna na méně zajímavý tvar:-)

Zdroj: www.i.huffpost.com

Cestou na hotel jsme se ještě stavili u brány Zakázaného města a chtěli jsme si ji vyfotit ještě v noci:-)

Velká Čínská zeď – Gu Bei Kou

Zbýval nám poslední den v Pekingu. Napadlo nás, že ještě před odjezdem na letiště bychom mohli udělat něco šíleného, a to se ozvat našemu panu řidiči, jestli má volno a že bychom chtěli odvést na poslední, třetí část čínské zdi, která je v okolí Pekingu přístupná. Je ale ze všech nejdál a také není zdaleka tak udržovaná a navštěvovaná. Respektive, ona není udržovaná vůbec a myslím, že jak jak jí obyvatelé opustili, tak ji nechali napospas osudu. Pro nás to bylo lákadlo, vidět kus historie bez umělých úprav, daleko od lidí a uprostřed ničeho. Počasí se také vydařilo, v horách skoro žádný smog a za celý den jsme potkali tak 30 lidí, z toho polovina byli běloši. Terén byl opět jako na houpačce, navíc i počasí bylo lepší. Ten den jsme prošli celý přístupný kus zdi a ušli jsme celkem 17 km.

To by bylo vše z našeho výletu po Pekingu. Líbilo se nám to moc a snad se i vám líbilo moje povídání:-) Je skoro půl jedné v noci a já už musím jít spát, protože letím zítra na 14 dní na jazykový kurz do Singapuru. Takže je vám asi jasné, o čem bude další článek:-)

Mějte se fajn a zdravím do Čech, na Slovensko, do Arábie, do Ruska a do celého světa:-)

Lenka

Read More

A opět zpátky v Číně! Vedro jako v pekle…

Zdravím z Číny,

před dvěma dny jsem se vrátila ze šestitýdenního pobytu v Čechách, tedy takové malé dovolené:-) Bylo to úplně super, zařídila co jsem chtěla a potřebovala, dokoupila všemožné zásoby oblečení a zejména kosmetiky a došla si ke kadeřnici:-)

Ode dne, kdy jsem před více než měsícem odlétala domů (tohle slovo je teď dost zavádějící, já mám teď vlastně tři domovy:-)), tedy do Čech, bylo v Shanghai celkem fajn počasí, smogu také celkem pomálu a obě dvě naše návštěvy v dubnu a květnu mohly být co se týče počasí spokojené. V těchto dnech to ale tady vypadá asi tak, jako když vstoupíte do ohně – teplota 37 stupňů, pocitová díky vlhkosti ještě o deset stupňů více, k tomu samozřejmě spalující paprsky slunce a větší než malé množství  prachu k tomu. Rouška proti prachu docela pomáhá, ale vzhledem k tomu, že člověk je po minutě pobytu venku splavený jako kdyby se byl vykoupat, tak rouška po pár chvílích slouží spíše jako nádržka potu. Většina zahraničních lidí jezdí na léto domů, což je ten nejlepší nápad, jaký tu lze dostat. Já jsem si svůj pobyt v Čechách už odbyla, takže si to chci užít své poslední léto v Číně se vším všudy:-) A protože to je tady takové fajn, shodou okolností toho máme na léto naplánovaného hrozně moc – za 14 dní prodloužený víkend v Pekingu, za dalších 14 dní jedu na dvoutýdenní jazykový kurz do Singapuru – Miro za mnou na víkend přijede a ubytujeme se v nejvíc drsném hotelu světa, Marina Bay:-) Na celý ten pobyt se neskutečně těším, tedy ne úplně kvůli tomu kurzu, ale na to, jak se tam budu procházet a všechno prozkoumávat a fotit až se mi zavaří fotoaparát:-) Určitě o tom napíšu článek:-) Ihned po návratu mi začíná přímo tu v Shanghai intenzivní dvoutýdenní kurz čínštiny (na mezinárodní škole, výuka bude v čínštině, tak uvidím), poté přijedou mí rodiče, následuje trip po Jižní Koree a Japonsku, potom přiletí kamarádky – to už je konec listopadu a já letím domů:-) Tenhle rok je prostě nabitý vším možným a hrozně chci ještě navštívit i další místa v Shanghai, která jsem si našla a přišla mi zajímavá. Snad to v tom teplu dáme ve zdraví:-)
Další věc, která mě tu překvapila, je obrovské množství cikád. Náš byt je (díkybohu za to!) obklopen stromy, které jsou jimi celé obaleny a je to tedy neskutečný rámus. Slyším je ze všech stran, v každou denní i noční dobu (v noci dodržují noční klid, takže jsou tišší…). Zvuky dělají vždy po intervalech, třeba pět minut cikádují (??) a pak se ztiší nebo přestanou úplně, a pak zase všichni najednou začnou. Měli jsme s Mirkem takový nápad, že si budeme užívat na terase klídek a pohodu, že si tam třeba odpoledne i pospíme. Trochu jsme ale pozapomněli na místní podnebí, které tedy na klidné posedávání na terase není a navíc, s těmi cikádami jsme to opravdu nečekali. Pokud vyjdu ven na terasu, tak díky tomu, že ty cikády jsou prakticky tři metry od nás, tak ani nemůžu např. telefonovat. Ale nějak extra to neřeším a beru to jako zvuk přírody, kterých je na východním pobřeží Číny pomálu. A také slibuji, že už v Čechách nikdy nebudu nadávat na počasí:-)
Tím, jak je šílené vedro, tak se k ničemu nemůžu dokopat. Trochu mi ještě doznívá jet lag, tak jsem včera ráno spala do půl dvanácté dopoledne, a naopak v noci ze včera na dnešek jsem vůbec nemohla usnout. Do toho kombinace vedra a cikád mi klidu moc nepřidalo, takže jsem zamhouřila oka až někdy na ránem. Nekompromisně jsem ale vstala v půl deváté. Pak se tři hodiny přemlouvala k úklidu bytu, který to po šesti týdnech bez ženské ruky fakt potřeboval:-) Pak se dvě hodiny přemlouvala, že si udělám oběd. Prostě lenoch. Oprava, prokrastinátor:-) Zítra jsem měla jet na celý den do města, kdy mám jazykové kurzy, slečna učitelka ale nevěděla kdy přijedu a já ji napsala pozdě a už něco má. Tak to využiji tak, že se podívám co se dá vidět v Pekingu a jak se tam z hotelu dostaneme, a pak také půjdu asi na průzkum. Průzkum toho, jakým způsobem se dostat od nás ke stanici metra. Jezdila jsem vždy taxíky, kterého mi na recepci objednali a do pěti minut byl na místě. Problém ale byla cesta zpátky, kdy jsem prostě musela čekat ve frontě a i tak mě třeba odmítli vzít, protože jsem bílá, protože je to pro ně málo lukrativní a nebo zejména, protože nevědí kde to je. Dá se to trochu vylepšit tím, že vystoupíme na jednu nebo zastávky metra dřív (na letišti nebo na vlakové stanici), tj je to pro ně delší vzdálenost, a také tam neodmítají. Je to ale vykoupené tím, že se pokaždé třeba půl hodiny čeká (pokud zrovna přiletí letadlo nebo vlak, tak i hodinu). Tak jsem si našla, že by kousek od nás měla být zastávka autobusu, který zastaví 8 stanic a ta devátá je stanice metra – což by bylo úplně super, ale musím si to zítra zkusit tam i zpět, snad to tam budou mít napsáno po našem, ale myslím, že spíš ne:-) Pak přijede Mireček z Ningba, zajdeme do posilovny a pak si dáme něco dobrého k jídlu. Uvařím asi citronovou omáčku a kuřecím masem a červenou quinoou:-) V sobotu vyrazíme do města, jednak si chceme na oběd zajít do restaurace, ve které už jsem před rokem byli a kde jsem si dala poprvé dala pravé čínské jídlo, a rovnou s extra dávkou sečuánského pepře:-) Hrozně se na to těšíme. Pak nejspíš pojedeme na Pudong na Technického muzea a večer bazén. V neděli ještě uvidíme, ale asi to bude něco klidnějšího:-)
Tak jo, to je vše z mých prvních dní v Číně! Když už jsem skončila tím jídlem, napadlo mě, že bych mohla jeden článek věnovat principům čínské stravy a proložit to tím, jaké jsou moje osobní zkušenosti – a myslím, že to udělám hned příště:-) 
Mějte se a nenadávejte, že prší:-p
Lenka

Read More

Kontroverzní téma v Číně: internet a média, práce s informacemi

Zdravím z Číny,

i když pozor, můj klasický pozdrav dnes neplatí! Správně by mělo být „Zdravím z Čech“, jelikož jsem opět po delší době na návštěvě rodné hroudy. A právě toho chci využít k tomu, abych tady zmínila pár věcí, které k Číně patří, ale o kterých raději z Číny nepíšu. Následky mohou být různé, buď se nestane nic a nebo taky všechno. V našich kruzích koluje jistá urban legend, že dva Američané si přes čínskou sociální síť dělali srandu z čínské vlády a další den u nich zaklepali na dveře a sdělili jim, že jim s okamžitou platností končí víza a že další den letí domů. Takže raději k tomuto tématu se z Číny moc nechci vyjadřovat:-) Takže, užijte si čtení a doufám, že se zde dozvíte vše, co vás zajímá, ale báli jste se zeptat:-)

Zdroj: www.growmart.cz
  • Internet: poměrně známou informací je, že v Číně nefunguje Google, Facebook, Youtube a jim podobné. Pro cizince to znamená, že si musí zaplatit a nainstalovat do mobilu a počítače tzv. VPN (Virtual Private Network), což vlastně vůbec nevím co to je ani jak to funguje, ale na email se dostanu, takže mě to dál nezajímá:-) Cizinci jsou také často překvapeni, že jim nefungují ani google/android mapy, takže pozor na to. Apple navigace jede bez problémů.  Wifi je zde na každém kroku, ale pokud zde člověk žije delší dobu, určitě je lepší si koupit vlastní Sim kartu, přičemž největší operátoři jsou zde China Mobile a China Unicom. Já mám aktuálně China Mobile, tarif jsem si vybírala podle množství dat. Účet se dá platit různými způsoby, já používám platbu přímo na pobočce v hotovosti – poboček je hodně všude po městě, takže skoro pokaždé na nějakou narazím. Pokud plánujete návštěvu Hongkongu, tak tam vám data z čínské simky fungovat nebudou, takže opět wifi a nebo simka místní. Tam už ale žádné blokování googlu (zatím) nehrozí:-). V praxi to vypadá tak, že nejdřív si musíte na mobilu nebo na počítači zapnout prográmek s VPN, zvolit server přes který se připojíte (např. americký, německý atd.), čekáte na připojení a pak už jen spustíte prohlížeč nebo aplikace a surfujete. To je ideální případ. V polovině případů ovšem se připojení nezdaří, takže se data buď posílají a nebo jen přijímají a nebo se taky nestane vůbec nic. Takže musíte vybrat jiný server a zkoušíte znova. Pak také velmi často připojení vypadne při sledování videí nebo připojování příloh do emailu, nahrávání fotek nebo při sledování sportovních přenosů a tak musíte zase znova. Mně se na mobilu VPN vypíná skoro při každém vypnutí obrazovky. Takže musíte znovu. A tahle pořád dokola, dokud to nezačne fungovat a nebo vám nevytečou nervy. Základní aplikací je zde Wechat, což je kecálek podobný Whatsapp, má ale i jiné přídavné funkce, můžete na něm hrát jednoduché hry, číst zprávy atd. 

    • Televize: Na tu skoro vůbec nekoukáme, což je asi logické, nicméně člověk zachytí pár dojmů, když třeba ji vidíme zapnutou někde v restauraci. Existuje zde jen jedna státní televize CCTV se spoustou kanálů s různým zaměřením. Nejdramatičtější pořad v televizi jsou zprávy, kde velký prostor dávají i zahraničním zprávám, zejména americkým. Soustřeďují se na zprávy o politice, zbrojení a ekonomice a hlavně také o teroristickým útocích, takže člověk má při sledování dojem, že západ je celý prohnilý a že máme velké štěstí, že můžeme žít v takové mírumilovné zemi jako je Čína. Málo se ví, že na východě Číny žije poměrně silná muslimská menšina, která byla zodpovědná za nemálo bombových útoků, o tom ale čínská média taktně mlčí. 

      • Práce s informacemi: Země s tímto politickým zřízením je mistrem v práci s informacemi, tedy v zamlčování událostí a faktů, která se nehodí do ideologie, a naopak přehnaně připomínat a pochvalovat ty, které směřují dav přesně tam, kam ho chtějí mít. První příklad, předseda Mao, byl revolucionář a sjednotitel, jehož nápady nebyly zpočátku teoreticky úplně špatné, nicméně provedení se katastroficky nepovedlo. Zde je ovšem stále veden jako zachránce národa a modla – o těch špatných věcech společnost prostě neví. Dalším případem může být i Nanjinský masakr, který se odehrál roku 1937 v průběhu sedmi týdnů a kdy japonská armáda vtrhla do dříve hlavního města Číny Nanjingu a povraždila přes 300 000 lidí. Tento válečný zločin byl bezesporu odporným a brutálním činem, nicméně po návštěvě muzea tohoto zločinu přímo v Nanjingu jsme měli tak trochu pocit, že celý tento památník je nejen vzpomínka na padlé (podobně jako třeba koncentrační tábory), ale je to cílená propagace a podněcování nenávisti proti Japoncům a obecně všem ostatním, kteří Číně kdy zkřivili vlásek. Nenávist vůči Japoncům je budována již od útlého věku jako součást povinné školní výuky. Připadalo nám, že se jim tato událost tzv. „hodí do krámu“. Další věc, kterou jsou vůbec netušila, je ta, že v roce 1989 nebylo studentské povstání jen ve východní Evropě, ale právě i v Číně. Perfektně zpracované je to na internetové televizi Stream v pořadu Slavné dny, který si můžete pustit  zde. Tam ale dopadlo tak jak to dopadlo, a každý kdo má všech pět pohromadě, se už o něco podobného nikdy nepokusí. Téma je to zakázané a kdybych o tom věděla dřív, zeptala bych se Lorraine jak to celé bylo. Jsem si ale jistá, že bych od ní slyšela jen tu oficiální verzi, ne tu skutečnou.

      • Soukromí: Všude jste pod dohledem kamer. Což je sice super věc, pokud se člověk třeba necítí ve městě bezpečně. Intenzita a hlavně umístění kamer je takové, že jejich důvod není jen kvůli kapesním krádežím. Velebnosti, ne že bych chtěla žalovat, ale hlásit se to musí….

      Máte ještě nějaké dotaz ohledně tohoto tématu?:-) Pokud ano, napište mi do komentářů a já odpovím, tedy do té doby než budu zase v Číně:-)

      Mějte se fajn a zase příště ahoj!

      Lenka

      Read More

      Registrace

      Vyberte seznam(y):

      Buďte s námi

      Doporučujeme