Autor: Jenda

Když jsem před dvěma lety vystupovala z letadla z Malajsie, bylo mi jasné, že cestování je a bude jednou provždy moje slabost. O naší dovolené na Borneu si můžete přečíst v jednom ze starších článků ZDE. Uplynul rok a my začali plánovat další cestu do Asie. Konkrétně na zhruba 7 600 km vzdálený ostrov porostlý pralesy, čajovníky a rýží – Cejlon.

Cesta, Aerolinky, Dubaj
O cíli naší cesty z části rozhodla cena letenek. Půl roku dopředu vyšly se společností FlyDubaj celkem na 12 600 Korun pro jednoho (cena tam i zpět). Co se týče FlyDubai: Při cestě do Colomba se mě i příteli ztratily batohy s oblečením a obsah jednoho z dalších zavazadel dorazil v příšerném stavu (následkem hrubého zacházení došlo k četným poškozením a prasknutí lahve s vodou). Po příletu nám nebylo za chybějící zavazadla poskytnuto vůbec nic. Orientální kráska za přepážkou přislíbila po nálezu batožin služby kurýra a v opačném případě po uplynutí 20 dní peněžní náhradu.

Ocitli jsme se tedy v jednu ráno před letištěm pouze s příručními zavazadly (s kartáčkem na zuby, důležitými dokumenty, tričkem na spaní a pár müsli tyčinkami), ve špinavém oblečení a zrcadlovkou na krku. Od ostatních členů skupiny jsme si rádi vypůjčili pár čistých svršků a spekulovali jsme, jestli se doopravdy ztratily náhodou, nebo se zalíbily obsluze letiště. Naštěstí jsme FlyDubai křivdili. Tři dny po příletu se batohy skutečně našly a kurýr nám je přivezl až do národního parku Sinharaja, kde lišky dávají dobrou noc a telefonní signál byste tu hledali jen marně. Tím si u mě zlepšili reputaci a zpáteční cesta byla zcela bezproblémová. I tak Vám ovšem cestování s nimi nemohu s čistým svědomím doporučit. Vsaďte raději na jistotu (Emiráty, Turkish, apod.).

Díky mezipřistání v Dubaji jsme získali jeden den na zevrubnou prohlídku jednoho z největších měst Spojených arabských emirátů. Upřímně si tu nedovedu víc jak 24 hodin představit. Dubaj několika slovy: prach, auta, muslimové, beton, nuda. Po selfie s nejvyšší stavbou planety Burj Chalifa jsme rádi zamířili na letiště, odkud jsme pokračovali s mezipřistáním v Male na Srí Lanku, konkrétně na letiště Negombo poblíž metropole Colombo. Tady se konečně zazelenalo!

Doprava po ostrově
Po Srí Lance jsme se pohybovali pronajatým automobilem s osobním řidičem „Sídžejem“. Jestli uvažujete o pronajmutí vozidla, rozhodně s profesionálním šoférem! Proti českým silnicím je zde hned několik podstatných rozdílů: na ostrově se jezdí vlevo, předjíždí se kdykoli a jakkoli, troubení je univerzální odpověď a nikdo tu nedává přednost. Za náš krátký pobyt jsme byli svědky porušení snad veškerých pravidel silničního provozu a kupodivu jsme projížděli pouze okolo tří autonehod.
Ze zkušenosti známých mohu doporučit i levnější dopravu po železnici v přeplněném vlaku. Naopak autobusu se raději vyhněte obloukem.

Prvních pár dní jsme strávili na pobřeží ve slunné Mirisse (foto koláž nahoře). Vyjížďku na širé moře za největšími tvory planety – plejtváky obrovskými, jsem si užila i přes svou mořskou nemoc. Nejprve nás přivítala početná skupina delfínů a pak už jsme na obzoru zahlédli první gejzír a následovalo hned několik nezapomenutelných setkání. Celkem jsme za 3 hodiny plavby napočítali 4 kytovce, 2 osamocené dospělé a jednou matku s děťátkem. Naštěstí se můj stav pokaždé mírně zlepšil a tak jsem byla schopná udělat pár snímků.

Srí-lanské veverky (říkali jsme jim Chipmánci) jsou nebojácné a dovádějí úplně všude. Jedna si přišla pochutnat na červené marakuje půl metru od našeho balkónku, jindy zase pobíhaly po střechách chatiček nebo po drátech elektrického vedení.

Ostrov proslavily zejména tří-kolá vozítka s přezdívkou Tuktuk. Je to něco jako indická rikša, kterou využívají místní i turisté. Sami jsme se několikrát svezli a pokaždé to byl zážitek!

Většina obyvatel vyznává Buddhismus či Hinduismus. Možná i proto je všude cítit přátelská rodinná atmosféra a obklopuje vás ze všech stran panenská příroda. Hlasitě zdraví „Heló!“, jindy stačí široký srdečný úsměv a pokynutí hlavou.

Cejlonský čaj je synonymem kvality a spolu s jídlem se mu budu dále věnovat v příštím článku. Trochu mě překvapilo, že se na ostrově „vyrábí“ pouze černý a bílý. Čajové plantáže vyplňují skoro každou volnou stráň a utváří klasickou tvář tohoto ostrova. Mezi keři dopoledne zahlédnete dělnice s pytli na zádech, odpoledne a večer už tu pobíhají jen toulaví psi. Na ty si dejte pozor. Jednotlivce se nemusíte bát pohladit, nejsou nebezpeční. Pokud ale potkáte smečku na jejím hájeném území, raději se ozbrojte klacky a kameny. Nejlépe na ně funguje křik místních žen (nás neposlouchali).

Do pralesa od sedmi ráno, s dlouhými rukávy a dobře obutí! S ostatními jsem absolvovala 14km pochod deštným pralesem v Sinharaje pouze v sandálech (ztracený batoh). Naštěstí jsem spadla pouze jedinkrát, kdy se mi na kluzkém kameni svezla noha a já instinktivně místo obličeje chránila svůj nikon. Klasika.
V deštném pralesu se připravte na dotěrné pijavičky, na které zaberou pouze dlouhé nohavice, návleky a nasolená obuv. Pokud je nestihnete setřást a přisají se, lze buď počkat než samy odpadnou (až 10 minut), nebo je silou odtrhnout, což trochu zabolí. Z ran díky hirudinu vytéká krev ještě dlouho poté, co se parazita zbavíte (čím déle bude sát, tím hůř). Samotná pijavice neznamená žádné riziko onemocnění, ovšem místa jejího přisátí mohou být vstupní branou pro bakteriální infekce. Při vhodné ochraně a opatrnosti nemusíte chytit ani jedinou (jako třeba já O:)).

Jako biologové (ač molekulární) jsme dokázali biodiverzitu místní fauny patřičně ocenit. Celkem jsme zahlédli 7 hadů, nespočet ještěrek, hulmany rudolící, makaky posvátné nebo třeba obří mnohonožky.

Druhou nejpěstovanější plodinou na ostrově je rýže. Seženete jí tu spoustu druhů a v restauracích často nabízejí bílou i zdravější červenou.

Jedním z největších zážitků pro mě bylo setkání s divokými indickými slony v národním parku Udawalawe. Pěšky se zde chodit nesmí. Každé ráno v šest hodin otevírající se brány parku vpouští množství džípů plné nedočkavých turistů. Užili jsme si v pohodlných sedačkách skoro pět hodin na Safari a zahlédli jsme šakaly, zoborožce, vlhy, krokodýla, buvoly a hlavně několik dospělých samců a samic slonů s mláďaty. Také se vám zdají tak hubení?

A tímto slůnětem se s vámi pro dnešek loučím! Srí Lanka rozhodně stojí za návštěvu ať už díky panenské přírodě plné vzácných druhů nebo perfektním písčitým plážím s kokosovými palmami. Své si tu najde každý a není od věci vyzkoušet opravdu všechno, co ostrov nabízí! Určitě patří mezi místa, kam bych se za život ráda podívala ještě jednou. ❤️

Příští díl bude na téma místní kuchyně a suvenýrů, které jsme si ze Srí Lanky odvezli. Nezlobte se, že mi to trvalo tak dlouho. Pořád jsem si ještě nezvykla na pracovní a studijní tempo zpátky v Praze. 🙂

Jestli se Vám článek líbil, jsem moc šťastná a případné dotazy nezapomeňte napsat do komentářů! Určitě si je všechny projdu a odpovím.:) Mějte se krásně!

Vaše Štěpánka ????