Autor: lochta

Sářina místa aneb o dekách minulých i budoucích

Říkám si často, jestli holky ocení to, že mají velkou část svých hraček (oblečení, pokoje) vyrobené ručně svými rodiči. Zatím si to příliš neuvědomují, stěžovat jsem Klárku slyšela  jen jednou – Mami a KOUPÍŠ mi někdy taky něco?
No není to s našimi hracími zásobami zdaleka tak zlé, jako to z té věty zní – hračky už pomalu nemáme kam dávat a kupovaných je pořád většina. 
Co se týká hraček pro miminka a jiných mimi bebechů, tam už možná vedou ty vyráběné věci. Těhotenské a kojicí hormony asi holt mají velký vliv na mou tvorbu.
Dřevěného čápa nad postýlku jsem původně chtěla Sáře vyrobit papírového, ale když se pak muž nabídl, že jej udělá ze dřeva, vůbec jsem se nebránila. Momentálně visí nad Sářinou „denní“ postýlkou v obývacím pokoji, časem se přestěhuje do dětského pokoje. Muž není moc spokojen s délkou jeho letu po zatáhnutí provázku. Vyřezat ho, jsem pochopila, totiž není až tak náročné jako ho pak správně vyvážit a navázat křídla k tělu. Mě se ale moc líbí a těším se, až Sára bude v postýlce stát a tahat sama za provázek..

Co se dek týká, mám vždy jedno dítě zpoždění. Vysvětlím:

Hrací deku jsem chtěla ušít už Klárce. Teď už se asi dá nějaká pěkná deka pro miminka sehnat (myslím tím deku, na které nebudou všechny barvy světa), před sedmi lety se mi  žádná nelíbila. Než jsem ale začala šít, uměla Klárka lézt a běhat a už tak ani nemělo cenu se do deky pouštět. Na svou obhajobu musím říct, že lezla už v šesti měsících.
Deku jsem nakonec ušila až pro Terezku. Zhruba uprostřed šití mi praskla plodová voda a přímo od rozešité deky jsem jela do porodnice. Lézt po kolenou v den termínu se příliš nevyplácí. 
Dnes bych asi zvolila jiné barvy, určitě bych vynechala ostrou žlutou, ale co už.. Terezce na povalování  a později přikrývání posloužila. Sára se na ní válí v obývacím pokoji na zemi a teď ji nejspíš začneme brát i ven na zahradu.

Jedna deka mi ale pro Terezku byla asi málo, v průběhu jejích prvních měsíců jsem se pustila do šití kulaté hrací podložky. Viděla jsem kdesi na internetu nápad s provlečenou stuhou dokola – deka se tak dá zatažením za stuhu sbalit i s hračkami povalujícími se na ní a někam pověsit. Přišlo mi to praktické.
Šila jsem sice docela rychle a Terezka se svým flegmatickým přístupem ke všemu začala lézt docela pozdě. Ale stejně: užila si na ní možná tak měsíc a pak už začala objevovat svět za hranicemi jakýchkoli dek.

Zato Sára si deky užívá plnými doušky. Mám ji nahoře ve svém šicím pokoji a tam trávíme opravdu moře času. Všechny blbinky, posunovací berušky, šustítka, dřevěné kroužky i tahací háčkovaný pavouk jsou tak konečně maximálně využity. A věšení na haklík jsem nakonec použila jen asi dvakrát – dům se nám od Terezčiných batolecích časů kapku rozrostl a tak není potřeba deku pořád uklízet.
Jen ta zelená mě po letech zase trochu mrzí, naštěstí máme domácnost jinak celkem barevně neutrální.

V dlouhodobém plánu mám ušití nějakých patchworkových dek pro všechny tři  holky. Ne úplně dětských, takových těch, které s nimi porostou. A pak se s ni možná i odstěhují..
 Anebo taky ne a zůstane nám tady hromada dek – uvidíme.. 🙂

Přečtěte si více

Chrastítko

Dlouho už mám choutky vyměnit slona z mých černobílých mimihraček za něco jiného. Šustící uši jsou sice fajn, ale jejich ruční našívání trvá hrózně dlouho. A přišívám je poctivě, dvakrát i třikrát dokola, protože batolata slonům jistojistě dávají zabrat. Navíc nemám moc v oblibě plyšáky a sloník plyšáka vlastně dost připomíná. Hlavně ale ty pracné uši..
Napadlo mě chrastítko a dlouho mi trvalo než jsem vymyslela tvar. Nakonec jsem zvolila to nejjednodušší, co šlo. Vlasatá hlava a uchopovací část tak akorát miminkům do ruky. Vyšla jsem z rozměru (průměru?) nohy mých šitých baletek, mám totiž už několika miminky prověřeno, že právě noha panenky se moc dobře v ručkách drží a žmoulá.
Vyšité oči nesmí chybět, jen trochu váhám, zda přidat i úsměv – co myslíte, jo nebo ne? 
Chrastítko uvnitř s rolničkou nakonec vypadá jako miminko, což je trochu kouzlo nechtěného. Ale líbí se mi to tak – miminko pro miminko.
Mám teď rozpracovány dvě „limitované edice“ mimihraček, takže už si můžete představovat jak asi budou vypadat.
Tohle chrastítko právě teď testuje naše Sára, abychom odhalily případné nedostatky a pak už hurá na další, prodejní..

Přečtěte si více

Sára půlroční

Neskutečný pohodář a reklama na dítě. Na každého se směje, když pláče, vím, že má buď některou končetinu zaseknutou mezi šprušlemi postýlky nebo že ji dudlík spadnul moc daleko a marně se už pěknou chvíli snaží na něj dosáhnout. Nebo že jsme ji nechali dlouho bez výhledu na nás, zbytek své rodiny. Dokáže si dlouhé minuty hrát sama i třeba jen s prázdnou plastovou miskou, jen nás má ráda na dohled.
S Terezkou si vytvořili svůj vlastní komunikační kanál. Série výskání, chechtání a roztodivných zvuků začíná hned ráno, když přijde Terezka za námi do ložnice, a pokračuje průběžně celý den. Někdy nastartuje sled zvuků Terezka, jindy (s čerty v očích) Sára.
Paci, paci a jiné blbůstky ji moc neučíme, flákáme to. Zato vyplazovat jazyk na sebe navzájem, to nám jde. Sára je mrštná až kam, na břiše se točí kolem dokola jak drak, sune se po kouscích dozadu a občas už i krapet dopředu. Začíná zkoušet zvedat zadek. Ruce ovládá dokonale a šátrá po všech a po všem v dosahu – předvčerem si je zcela plánovaně vymáchala u mě v talíři.

Když potřebuje nutně na něco dosáhnout, nevzteká se (vztek jako motor vývoje, Klárka díky němu v sedmi měsících stála), ani se na to po dvou pokusech nevykašle (takto flegmatická Terezka naopak začala chodit až ve čtrnácti měsících). Jednoduše se pár minut snaží a pak začne výskat, aby si mě přivolala jako podavače. I v ostatních vlastnostech (a vlastně i vzhledu) mi zatím připadá jako průsečík Klárky a Terezky.

Váží 7,2 kilo a měří 74 centimetrů (24.4.2017).

Přečtěte si více

Dajtě vajec na tatarec

Pokud máte stejně jako já mírný odpor k předraženým, kupovaným, v pestrobarevném alobalu zabaleným zajíčkům a slepičkám, mám pro vás alternativu. Na poslední chvíli (jak jinak u mě) mě zachvátila má vrozená potřeba mít všechno jinak než „normálně“. 
Trocha inspirace na pinterestu a transformace v české krajové zvyklosti.
Výsledkem jsou papírová vajíčka, ve kterých jsou zašité lentilky, arašídy v čokoládě a mandle v bílé čokoládě. 
Pokud se do podobných chcete ještě na poslední chvíli vrhnout, budou vám stačit dva papíry na sobě položené. Na ně vajíčko nakreslené. To umělecky pomalované. Pak v trase tužky skrz oba papíry prošité. Nezapomenout, prosím, nechat pár centimetrů neprošitých – tudy musíte vejce naplnit. A po naplnění otvor zašít.
Hotovo. Mňam. Zase mě po pár letech mrzí, že nejsem alespoň na chvíli kluk 🙂

Přečtěte si více