Autor: Jenda

…ani nevím jestli se budím nebo se stále snažím usnout – každopadně venku už je zase světlo – mám hlavu jako střep (ach jo, já chci spááát!)… Každopádně posádka už urputně čistí celou loď – slyšíme kartáče, šplíchající kýble vody a stěrky… – jj sedm hodin ráno – do půl hodinky slyším „Snídaně“ – to je heslo pro mě (oblíknout a utíkej – dokud ještě je!) – Steve samozřejmě spí. Míchaná vajíčka a tousty s arašídovým máslem a marmeládou probudí i mrtvého (pro tvrďochy je tu i kafe 😀 ).

Tak jsem se dočkala 4:35 – celou noc jsem nemohla usnout, pořád jsem se otáčela, mozek makal na plný pecky – co koupit, nezapomenout vše zabalit a hlavně už už abysme byli na té lodi 🙂 Holčina pode mnou řezala celou noc dříví – ale jak!!! – a nebo kašlala, až se se mnou postel hejbala. Větrák i klimatizace vydávaly prapodivné zvuky, na které jsem se nemohla přestat soustředit – to jsem celá já… Vstávám 10 minut před budíkem, po tmě natahuju připravené oblečení a pak v tichosti otevírám dveře

To víte, už nějakej pátek mi to leží v hlavě. Ne, že bych kvůli tomu nemohla spát (skoro 😀 ), ale tak je to tam někde vzadu v hlavě schovaný. Už jsem Vám chtěla několikrát napsat pár řádků o tomto “životním zlomu”… ale dneska je den “D”. Proč? Vysvětlení je jednoduché. Je 16.12.2016. No a? 😀 Haha tak já Vám to tedy vysvětlím – holt, je to měsíc do mé 30tky. No joooo – vy, co už máte tuto hranici za sebou, tak se mi klidně vysmívejte, vy, kteří do ní máte daleko, jak by smet 😀 Jsem

Z komatu mě probouzejí hlasy – spolubydlící se rozhodli nahlas povídat, i když tu několik lidí spí – phe 9:30 – no tak jooo, už bysme asi měli vstávat… oplááá 10:30 (neuvědomila jsem si, že se při včerejší cestě posouval o hodinu čas) – sakra, musím běžet na snídošku zdarma – palačinky 😀 no neber to!!!! Steve se z postele nehrne – spí celé dopoledne a odpolko mu běžím do lékárny pro nějaké projímadlo (on totiž ten frajer ten týden od otravy jestě nebyl na záchodě). Kupuju mu nějaké pití

Noc opět není žádnej med, Steve se stále necítí nejlíp, tak se pořád vrtí, krade mi deku a tak spím na kraji postele a napůl odkrytá… Moje obavy z lokace našeho pokoje se naplnily – nikdy není dobrý spát vedle kuchyně – vem čert, že tam do pozdních nočních hodin někdo klábosil, ale že si tam někdo ve 4:40 pustí mixér, to mě vytočilo doběla… a mixér stále běží – minutu, dvě …pět… a tak se vytočená zvedám z postele, na hlavě vrabčí hnízdo, otrhané pyžamko na půl zastrčené do gatí a s

Procházka růžovou zahradou? Tak přesně opakem pro nás bylo posledních pár dní… Chybělo nám to nejdůležitější – zdraví – s tím se vytrácí i radost, vrásky se vám kreslí ještě hloub do tváře a když i obloha pláče, uf není to nejjednodužší……probouzím se po 11ti hodinách spánku – uaaaa konečně jsem si pořádně odpočinula (kdybych věděla, že se mi to zase na dost dlouhou dobu nepoštěstí – poležela bych si ještě déle). Venku je opět zataženo, předpověď počasí ukazuje – vlhkost 98% – je tohle

To počasí se ne a ne umoudřit a zdá se, že se do našeho odjezdu z Costa Rica ani neumoudří – jen se modlím, aby v San Blas v Panamě bylo hezky, až budeme mít tu plavbu lodí (zatím to moc nevypadá…) prosím, prosím přimlouvejte se za mě i vy – ať z toho vůbec něco máme, když už jsme do toho nasolili tolik penízků… Příjde mi, že nadšení z mých cestopisů pomalu opadá – tak ani nevím, jestli mám vůbec v psaní pokračovat… nu v tomto deštivém dni… proč ne……jsem vzhůru dřív než budík, který

Tak konečně sedám k tabletku, abych Vám napsala dalši cestopisné zážitky – ležím pod přístřeškem v La Fortuna na jedné ze zdejších pohovek a koukám jak se z šedých těžkých mraků spoštějí proudy vody – asi tak jako u Vás – jen je tu neuvěřitelný horko a vlhko – vražedná kombinace – všechno kolem smrdí zatuchlinou – jak matrace, polštáře, křesla – tak i lidi 😀 tfujky…Posledních pár dní se ve mě motají smíšené pocity – v jednu chvíli smutním a přeji se k vám na chvilku teleportovat – alespoň na

…nemůžu dospat… ještě na chvilku usni prosím… no taaaaaak… uf to je horko… kašlu na to, vstávačka… dnes je den D – jsem pevně rozhodnutá… koupelna – vážný odhodlaný výraz v zrcadle (to dáš) 😀 Dávám si mega snídani, abych měla hodně energie a už jen stepuju, kdy se ta moje Šípková Růženka probudí – když už to nemůžu vydržet, příjdu k jeho posteli (leží na patře), opřu se loktama o matraci, civím na něj jako pejsek, funím mu nenápadně do obličeje a čekám na jakýkoliv pohyb (haha